Na cestě spí Jaroslav král převážně venku, ve stanu nebo pod širákem. Potkaly jej už i drobné nepříjemnosti, dobré zážitky však převažují. Setkává se s cestovateli i místními, lidé mu pomáhají.
Svoji cestu popisuje v deníku na internetových stránkách zemejekulata.cz, několik jeho postřehů si můžete přečíst také zde:
První den cesty, 13. května 2013
Česká republika
Déšť není tak strašný, jak se zdálo. Jedu pomaličku, kolo je těžké, naštěstí kopce ještě nejsou velké, ale za Nýrskem to chtělo už odpočinek. ... Jsem fakt pomalý, ale co, o rychlost přeci nejde.
1. července 2013
Ukrajina
Takže slovíčko Pereval v ukrajinštině a vlastně i v ruštině znamená průsmyk. A slovíčko průsmyk znamená kopec. Většinou kopec jako blázen. Celý den pomaličku šlapu proti toku říčky Už, 30 kilometrů do neustálého, mírného kopce.
8. července 2013
Jedu poměrně rovný úsek bez velkých kopců a po kvalitním asfaltu. Je to zatím nejdelší etapa mé cesty. Celých 72 kilometrů čtu večer na tachometru. A odpoledne zas začíná měknout přední kolo, ale zase pomalu. Sakra. Sotva se odhodlám k prvnímu lepení, už abych plánoval další.
18. července 2013
V Kyjevě jsem spal u souseda. Byl jsem pohoštěn vodkou, salámem a chlebem. K večeru se tam sešlo asi pět lidí. Neměl jsem moc dobrý pocit. Baví se mezi sebou a já jako bych tam nebyl. Nebo spíš chvílemi jsem měl pocit, že bych tam být neměl. Ráno bylo velké překvapení. Moje bagáž je tak nějak přehrabaná a rozházená. Ztratil se mi GPS komunikátor Spot. Dělám povyk a domorodci mi naznačují, že tam nemám co dělat. Ať prý vypadnu nebo zavolají policii. Souhlasím. Za deset minut tam je pět policajtů. Každý jim podává svou verzi případu a policajti se snaží mi pomoci najít Spot. Nic se nenašlo a i policajti naznačují, že to nemá cenu, ať radši odejdu. Za jejich pomoci vynáším všechnu bagáž i s kolem před dům.
3. září 2013
Turecko
Ráno a vlastně celý den jedu nebo tlačím kolo v hustém istanbulském provozu. Kdysi jsem Istanbul na kole projížděl, a tak vím, že to není jednoduché. Odpoledne se konečně dostávám k Bosporu a hledám loď, která mě převeze přes tuto evropsko-asijskou hranici.
14. září 2013
Jelikož do pondělka nikam nepospíchám, tak i já se uvelebuji u jednoho stolu a dávám si oplatky s colou. To ale jen tak naoko. V černé igelitce mám schované pivo Efes Pilsen. Lidé v okolí si mě všímají a hlavně naloženého kola. Od jednoho stolu mně přináší bramborové placky plněné špenátem pod záminkou zjistit, odkud jsem a kam jedu. Bavíme se trochu anglicky. Od dalšího stolu mě zásobují grilovanými kuřecími křidýlky a zeleninovým salátem. Tady se bavíme pomocí překladače v telefonu. Od třetího jsou to také kuřecí křidýlka, tentokrát s chlebem, a překladatele nám dělá syn, který se učí ve škole anglickému jazyku. Čtvrtý stůl mě zásobuje čajem. Tady mě to prostě dost baví.
27. října 2013
V šest ráno svítá, ale mně se vůbec nechce z vyhřátého spacáku. Je něco kolem pěti stupňů. Až po půl sedmé si dodávám odvahy a startuji ze spacáku. Oblékám se do teplého oblečení a dřív, než začnu balit, mě čeká oprava zadní brzdy. To znamená sundat celou bagáž z kola, otočit ho na řidítka a sundat zadní kolo. Destičky v brzdě jsou opravdu už hodně ojeté.
5. listopadu 2013
Dnes dokážu projet i tři tunely. Ten nejdelší měl 980 metrů. A ještě byl do mírného kopce. Zase troška adrenalinu v krvi.
Cesta kolem světaJaroslav "Šnek" Král chce objet na kole celý svět, odhaduje, že to může trvat až pět let. Drží se hesla "Pomalu, ale jistě". Ostatně jinak to ani moc nejde. Plně naložený stroj vážil při odjezdu 67 kilo. Cyklista už projel přes Slovensko, Ukrajinu, Rumunsko, Bulharsko a Turecko a nyní je v Íránu. Původně mínil jet přes Rusko. Získat vízum je ale velmi složité. |
16. listopadu 2013
V noci je dost zima. Jsem navlečený, ani hlava mi nekouká ze spacáku. Jenom na nohy je mi zima. A to mám už troje ponožky. Zima na chodidlech mě párkrát za noc vzbudí, a tak si procvičuji prsty na nohou a za chvíli zas usnu. Jakmile ale vystrčím hlavu ze spacáku, tak cítím, že je asi fakt zima. Teploměr na cyklopočítači tady ve stanu ukazuje, že je půl stupně nad nulou. Jak je asi venku?
20. listopadu 2013
Sotva vyjedu, do deseti minut začíná foukat ostrý protivítr. Tak ostrý, že v nejbližším závětří hledám v bagáži ještě mikinu. Naštěstí není studený, ale fučí dost. Prvních deset dnešních kilometrů jsem jel tři hodiny. Teda "jel" se nedá moc říct. Po rovině se snažím na lehký převod o to, abych necouval, z kopce se snažím jet aspoň krokem a do kopce se snažím o všechno. Hlavně vytlačit a pak zas budu moci jet aspoň krokem z kopce. Takhle to bylo dnes celý den.
24. listopadu 2013
Pár kilometrů za Vanem je jezero Ercek a u něho "překvapivě" vesnice Ercek. Před vesnicí jsem potkal dva cyklisty a za vesnicí vojáky. Dva cyklisti, fousatí jak já, ba i víc, jsou z Anglie a právě jedou naproti mně z Íránu do Turecka. Jsou na cestě už hodně dlouho. Mají za sebou Ameriku, Austrálii, Asii a teď se už pomalu vrací domů. Dostal jsem od nich velkou mapu Íránu a na oplátku jim dávám malou mapku Turecka, kterou jsem někde našel. Měníme si zkušenosti, fotíme se navzájem a ještě jim dávám vizitku. Loučíme se a přejeme si dobré cesty.
12. prosince 2013
Írán
Počasí se moc nelepší. Spíš vůbec. Rozhoduji se použít autobus. Od místních vím, ze jsem v nejstudenější íránské oblasti. Taky vím, že nejbližší dny se počasí nebude moc lepšit. Na tento studený úsek k Teheránu tedy volím metodu přiblížení autobusem. I když jsem trochu zklamaný, že přijdu o část cesty na kole. Ale někdy to prostě asi jinak nejde.
24. prosince 2013
Dnes je Štědrý den. Můj první Štědrý den na cestě. A hlavně jsou to první Vánoce po čtyřiceti letech, které netrávím doma ve společnosti nejbližších. Docela zajímavý pocit. Nikdy bych nevěřil, ze někdy na Štědrý den budu šlapat na kole a na vánoční oddych ani nevzdychnu.
28. prosince 2013
Dnes mě v jednom úseku zastavují policajti na motorce. Vedou mě k místní stanici. Tam už je víc policajtů a ten nejdůležitější si opisuje můj pas a zjišťuje, kam jedu. Také se mě ptá na fotoaparáty, kamery a tak. Z pozice obyčejného turisty mu přiznávám jen foťák. O počítači, navigaci, telefonu a kameře radši v této chvíli moc nemluvím. Jsem upozorněn na to, že v dalších kilometrech nesmím nic fotit, a připouští mě k další cestě. Jedu kolem velkého vojenského objektu, který je od silnice oddělen velkým valem z hlíny. A každých 200 metrů je značka zákaz focení a zákaz parkování i zastavení.
5. ledna 2014
Uz dva dni jedu z Esfahanu do kopce. Už jsem zase ve 2 000 m. n. m. Svítí sluníčko, teplota 6 stupňů. Dneska v noci se ale zatáhlo a dost ochladilo. Ráno vyjíždím do protivětru a tří stupňů. V mé hlavě zraje myšlenka, ze dnes bych klidně neodmítl stopa a večer i střechu nad hlavou. A když si něco hodně přejete, tak se vám to někdy i splní. V tom se vytvořila přede mnou bílá tma a začalo hustě sněžit. Během deseti minut je celá krajina bílá a já vypadám jako sněhulák na kole. V tom u mě zastaví auto. Mladý kluk s rodinkou. Jede do Shirazu, já na to, že taky jedu do Shirazu. A jestli prý nepotřebuji pomoc? Naznačuji, že dnes bych neodmítl teplý nocleh.
Auto má plné věcí, a tak mě nemůže vzít, ale volá místní Červený kříž, což je něco mezi První pomocí, horskou službou, hasičema, policajtama a kdoví čím ještě... Každopádně se do sanitky Land Cruiser s kolem a třema saniťákama už jakžtaž nacpu. Odváží mě 20 kilometrů k městečku Shurjestan, kde mě na místní ošetřovně nabízí nocleh u kamen na perském koberci. Asi na tom něco bude, že když si něco hodně moc přeješ, tak se všechna síla světa spojí a tvé přání se vyplní. Uvidíme, co si budu přát zítra ráno...
