Jakub Flor býval revírníkem na trhanovském panství a měl velmi blízko k přírodě, což se projevuje i v jeho díle.
„Vyšly mu tři knihy povídek - Oběť soucitu, Na Jarčině vyhlídce a Halali. Náklad byl poměrně malý. Všechno vzniklo tak, že mě oslovil jeden kamarád, myslivec, jestli bych mu nemohla nějakou z těch knih sehnat. V současnosti je to nedostatkové zboží. A tak jsem přemýšlela, jak knihy opět dostat na světlo světa,“ vypráví Hoffmannová s tím, že při autorství knih nepoužíval křestní jméno Jakub, ale přezdívku Jack, k níž přišel za první světové války.
Hoffmannová vede ve Staněticích univerzitu třetího věku a často kvůli tomu jezdí do Prahy. Tam se seznámila s ředitelkou jednoho nakladatelství. „Trochu jsme si o tom povídaly a rozhodly jsme se, že jednu z knih vydáme,“ dodává Hoffmannová.
Volba padla na Oběť soucitu. „Nic jsem neměnila. Text i ilustrace jsou ponechány tak, jak byly původně. Pouze jsem dala novou obálku. Kniha měla velký úspěch. V současnosti je vyprodaná,“ říká.
Ovšem tím příběh o vydávání knih prapředka, známého ochránce přírody, který uměl velmi dobře léčit zvěř, zdaleka nekončí.
„Práva na první knihu jsem získala od vnuček Jakuba Flora. Byly moc rády a vyšly mi vstříc. Pak jsem jim knihu přinesla. Byly spokojené. A předaly mi rukopis povídek svého dědečka, které nikdy nevyšly,“ konstatuje Hana Hoffmannová.
Flor měl totiž ještě tři další díla, která nestačil za svého života vydat. A nikdo jiný to neudělal. „Rozhodla jsem se tedy, že vydám všech šest jeho knih. Ty tři, které už kdysi k dostání byly, i ty rukopisy, které se ještě k veřejnosti nedostaly,“ svěřila se.
Jako první spatřil letos světlo světa soubor povídek Zelený život. „Stejně jako u ostatních i tady je základem vyprávění o lese a o přírodě, kterou Jakub Flor miloval. Popisuje tu život na panství, jak probíhaly hony. Popisuje také obyčejné příběhy obyčejných lidí,“ prozrazuje Hoffmannová, která bydlí v domě, kde měl její příbuzný kdysi hájovnu.
Vzhledem k tomu, že Flor psal své povídky výhradně z regionu, kde působil, čtenáři se tady setkají se známým prostředím Mrákova, Tlumačova, Filipovy Hory, Klenčí nebo Trhanova.
„A vzhledem k tomu, že všechno je inspirované skutečností, není vyloučeno, že někdo z místních může v postavách poznat nějakého svého předka. Vše je každopádně psáno srdečně a myslím si, že povídky si získají i lidi, kteří nejsou zběhlí v myslivosti,“ podotýká.
Zvláštností všech Florových povídek je, že jsou psány staročeštinou. „To může čtenáři ze začátku působit určitě problémy. Jeden pán mi například řekl, že měl potíže s porozuměním. V polovině knihy jí ale přišel hodně na chuť a rozhodl se, že ji začne číst znovu od začátku. Pak pochopil, jaký nám tu autor zanechal poklad,“ sděluje Hoffmannová.
