Dvaadvacetiletý Jáchym studuje na lékařské fakultě a s úspěchem se věnuje bojovým sportům. Vyzkoušel karate, box a kickbox. A právě přes bojové sporty vedla jeho cesta ke kamarádství s člověkem, který po nehodě nemá šanci, aby se sám pohyboval.
Hodně vašich vrstevníků asi má úplně jiné zájmy než pomáhat postiženým. Jak jste přišel na nápad se jako dobrovolník o někoho starat?
Asi to nedokážu úplně jednoduše říct. Zhruba před třemi roky jsem měl na mistrovství světa v kickboxu ve finále hodně těžkého soupeře. Noc před zápasem jsme přemýšlel o tom, že bych opravu moc chtěl vyhrát. Slíbil jsem si, že když to zvládnu, zkusím ten úspěch obrátit ve prospěch někoho jiného.
Chtěl jste si vítězství na šampionátu jako by dodatečně odpracovat?
Asi tak. Začal jsem tím, že jsem doprovázel tělesně postiženého syna mého původního trenéra. Pak jsem na to chtěl navázat a o prázdninách se vypravil do domova důchodců, kde jsem požádal o nějakou práci, abych jim pomohl. Tam jsem získal kontakt na dobrovolnické centrum Totem. Jeho vedoucí Vlasta Faiferlíková mi řekla, že je zapotřebí někoho psychicky silného, kdo by se mohl věnovat postiženému Sašovi. Zeptala se, jestli bych do toho šel a já kývnul. Vůbec toho nelituju, je to v pohodě, i když jsem se toho trochu obával. Sašu, když byl malý, srazilo auto. Má kvadruplegii (ochrnutí všech čtyř končetin a trupu, pozn.red.). Jeho fyzické postižení je - dá se říct -maximální. Dýchají za něj přístroje. Sice mluví, ale těžce a je nutné se naučit mu rozumět.
Když jste se seznámili, tak jste ani nezaváhal, jestli kontakt s ním budete zvládat? Pro dost lidí to může být hodně těžké.
Vzal jsem si asi půl dne na rozmyšlenou. Měl jsem obavy, ale nakonec to bylo jednodušší, než jsem předpokládal. Saša mi hodně pomohl, aby to bylo v pohodě. Když mi někdo říká, že jsem borec, protože za ním chodím, tak říkám, že borec je on a já mu jen trochu pomáhám. Pokud se s ním někdo dokáže bavit, tak mu občas ani nedojde, jak moc je nemocný. Já ho obdivuji a podle toho, co mi vyprávěl, je velký bojovník. Dřív si lékaři mysleli, že nikdy nebude mluvit a čekali, že ani nebude moct jíst. Nakonec to dokázal. Myslím, že se s tím, co ho potkalo, popral bravurně.
Jak probíhají vaše setkání a jak často se vidíte?
Od začátku jsem si řekl, že minimálně jednou za dva týdny za ním půjdu. Většinou je to častěji. Poslední týden to bude dvakrát. Hodně záleží na tom, jak mám školu. Ze začátku jsem trochu tápal v tom, co spolu budeme dělat. Zkusil jsem mu číst a on mě upozornil, že to vůbec neumím. Pak jsem se ho pokoušel něco trochu učit. Bylo ale vidět, že víc ocení, když si s někým může v klidu popovídat. Hodně ho zajímalo, jak žiju. Bál jsem se, aby ho nemrzelo, že on to nezažije. Ale myslím, že s tím nemá problém. Po roce si povídáme v podstatě o všem. Hodně probíráme filmy. Ty Saša sleduje. V poslední době jsme sepsali žádost o příspěvek na přístroj, který by mu umožnil, aby pusou ovládal počítač. To by bylo skvělé, protože pak by mohl sám hrát počítačové hry. S kamarádem jsem se domluvil, že Sašu naučí IT technologie, které ho moc zajímají.
Dá se říct, že vám kamarádství s postiženým člověkem něco dává?
Určitě mi to změnilo pohled na životní hodnoty. Už se daleko míň zabývám malichernostmi. Uvědomil jsem si, že život nemusí být dlouhý a že spousta lidí nemá možnost se na svět dívat z mé perspektivy. Mnoho lidí nemá ani to štěstí, že se mohou hýbat jako já. Před pár dny jsem po třech měsících prázdnin musel vstávat v šest hodin ráno do školy. Došlo mi, že i tohle je vlastně velký dar a že jsem na tom vlastně dobře.
Další ocenění
|
Lidé, kteří se stýkají s těžce postiženými, se někdy mohou dostávat do pesimistických nálad, když si uvědomí, že s jejich známými už to lepší nebude. Potkalo vás to?
To ne. Možná by mě to trápilo, kdybych znal Sašu dřív, zdravého. Teď to beru tak, že když za ním přijdu, můžu mu jen život trochu zlepšit. Navíc u něho vidím vývoj k lepšímu. On téměř pět let nedělal nic a třeba jen zdravotním sestrám říkal, ať zapnou film. A teď se před ním otevírá i možnost, že bude hrát hry. Myslím, že to by pro něj bylo krásný.
Máte pocit, že dobrovolnictví - pomoc jiným - vám vydrží a budete se tomu věnovat dál?
No, asi jo. Zdá se mi, že o málo věcech se dá říct, že mají skutečně nějaký opravdový smysl a význam. Ale když se někdo snaží být dobrý a pomáhá, tak je to neoddiskutovatelné. Myslím, že na tom se shodnou všichni. Když jsem před třemi roky vyhrál mistrovství světa, mohl jsem si říkat, jak je to dobrý. Že jsem překonal sám sebe i soupeře. Ale můžu říct, komu jsem tím vlastně pomohl? U dobrovolnictví ve prospěch jiných je to jasné.
Jak si představuje svůj život dál? Víte, kam máte namířeno a kam až chcete dojít?
Mám pocit, že jsem si splnil to, čeho jsem chtěl dosáhnout ve sportu. Nevím, jak bych to řekl, mám pocit, že teď je moje priorita, aby můj život měl smysl, abych byl dobrý člověk. Určitě chci dostudovat medicínu a pak bych chtěl pomáhat jiným i víc a i z jiné pozice než jako dobrovolník u jednoho kluka. Myslím, že by to bylo účinnější. Ale to je ještě ve hvězdách.
Bojové sporty jsou tedy uzavřená kapitola?
To ještě nemám úplně rozhodnuté. Asi bych se k nim chtěl vrátit a studovat je. Nejednalo by se už hlavně o sport. Chtěl bych jít víc do hloubky. Chtěl bych se třeba podívat do míst, kde se bojovým uměním učili jejich mistři. Chtěl bych se zaměřit na filozofii, která s tím uměním souvisí. Ale těžko říct, co bude dál. Ještě před měsícem jsem byl rozhodnutý, že se vrátím do ligy kickboxu. Jsou chvíle, kdy mi to vyloženě chybí a nejradši bych šel hned do ringu. Ale vím, že když chci dokončit školu, nemám šanci boxovat ani ligu. Medicína je stres a musím se na ni soustředit. Připadá mi podobná jako vrcholový sport a vím, že by nebylo možné dělat dva vrcholové sporty najednou. Bylo by toho už moc.
