Kolik let již žijete v Plzni, respektive v Čechách?
Irit: Mně bylo dvacet let, když jsme přijeli poprvé do Čech, a to byl rok 1996, takže letos je to 17 let. Přišly jsme s rodiči, kteří chtěli z různých důvodů z Izraele odejít a chtěli žít v Čechách, protože tady mají své známé, líbilo se jim tady. Navíc mluví také rusky, takže vybrali stát, kde se nemluví tolik odlišně od ruštiny. Já jsem si tehdy myslela, že se tady jen rozhlédnu a úplně jsem nepočítala s tím, že bych zde zůstala, ale po chvíli jsem potkala svého manžela a pak už jsem zůstala. Tak to byl začátek.
Ruti: Já jsem v té době ani nevěděla, že Čechy existují, a když jsem sem přišla, tak jsem byla velice překvapená, kde to jsem.
Příjemně, nebo nepříjemně překvapená?
Ruti: Ze začátku spíš nepříjemně, protože angličtina nebyla tehdy v Čechách úplně rozšířená a rusky s námi lidé v roce 1996 moc mluvit nechtěli. Také počasí bylo pro mě ze začátku těžké, protože jsem vůbec nebyla zvyklá na zimu. Také mě velmi překvapilo, že se muselo platit za tašky v obchodech (směje se).
Irit: Pro mě byla nejtěžší asi mentalita, protože lidé jsou zde dost rezervovaní oproti Izraeli.
A jaké byly vaše začátky v Plzni?
Irit: Tak první věc byla čeština, bez té by to opravdu nešlo. Od začátku se mi líbila a učila se mi poměrně snadno. A všimla jsem si, že Češi jsou potěšení, když se snažíte mluvit jejich řečí. Učila jsem tady soukromě angličtinu, což byl skvělý způsob, jak se učit česky a dostat se mezi lidi. Potom jsem dodělala vysokou školu - na ZČU francouzštinu a angličtinu. Začala jsem učit na nějaký čas ve škole.
Ruti: Když jsme sem přišly, tak jsme chodily na lekce češtiny s dalšími cizinci, chodily jsme na angličtinu. Také jsem dělala operátorku v Panasonicu, potom prodavačku. Dávala soukromé lekce angličtiny a hebrejštiny, ale o to přestal být postupně zájem.
Jak jste se začleňovaly do zdejší společnosti?
Ruti: Oproti Izraelcům jsou Češi mnohem víc uzavření a velice dlouho trvá, než si s nimi uděláte nějaký přátelský vztah - a tady v Plzni ještě víc. Mladší generace už to má také trochu jinak, ale ze začátku to šlo pomalu. Nejvíce vztahů jsem si vytvořila skrze akce, jako jsou izraelské tance a židovské svátky, které jsme začali dělat s mým manželem. Věnujeme se tomu už devět let. Tak to byl jeden ze způsobů, jak se lidem přiblížit.
Irit: Já jsem si například udělala několik přátel prostřednictvím svých dětí, když jsem je vodila do školek a do škol.
Vaši manželé jsou oba Češi, jak jste se seznámili?
Irit: Já jsem se seznámila s manželem poměrně brzy přes společného kamaráda z Ameriky, ale začátek byl celkem vtipný, protože on neuměl anglicky, já neuměla česky, takže naše komunikace byla legrační.
Ruti: Možná to bude znít trochu zvláštně, ale my jsme se seznámili v kostele při jedné mši u metodistů.
Mluvily jste o tom, že udržujete kontakt s jinými cizinci žijícími v Plzni. Dalo by se říct, že tady cizinci vytváří jednotnou komunitu, i když jsou každý odjinud?
Irit: Česká kultura je poměrně homogenní i přesto, že lidé přišli z různých zemí. Mně jde hlavně o to, aby ta integrace probíhala formou obohacování, formou dialogu. Kultury by se měly vzájemně obohacovat a učit, ale rozhodně ne si něco vnucovat.
Ruti: My jsme chodily hlavně dřív na akce, které pořádali i cizinci, jako byl Mongolský večer, Ruský večer, prostě cokoliv, abychom se mohly seznámit.
Cítíte se v Plzni doma po takové době?
Ruti: Domov je pro mě Izrael a vždycky bude, protože jsem se tam narodila a uvnitř je prostě můj domov v Izraeli, ale po sedmnácti letech si člověk zvykne.
Irit: Tak já se tady zatím cítím jako doma, protože to vnímám tak, že mám tady nějaký účel, něco tady vytvořit. Cítím se stále jako Izraelka a chci to tím tady obohatit.
A daří se to?
Irit: Teď jsme právě začaly takový projekt, navštěvujeme střední školy a gymnázia a seznamujeme studenty s izraelskou kulturou, včetně jídla, hudby, tance a písma. Pro děti na středních školách je to přínosné, dá se s nimi diskutovat, ještě nemají vytvořený světonázor, takže jsou k různým věcem otevření.
Ruti: Byly jsme i překvapené, jak mají mnohé plzeňské děti zájem o Izrael, hodně jich ho chce navštívit, setkaly jsme se i s tím, že se chtěly učit hebrejsky.
Setkaly jste se někdy s nějakými předsudky vůči vám jako cizincům?
Irit: Zřejmě se setkáváme s lidmi, které spíš zajímáme. Žádné negativní reakce si nepamatuju, spíš jsem se setkala s lhostejností, protože Češi obecně se bojí ptát na různé věci, jakože třeba v Izraeli když má někdo cizí přízvuk, tak se okamžitě zeptá, odkud je, přitom tady je to považované za neslušné.
Ruti: Možná akorát v obchodech jsou občas netrpěliví, když mi nerozumí.
Irit se zmínila o tom, že Plzeň má také svoji kulturu. Jak byste ji specifikovala?
Irit: Jako hodně ateistickou, fotbalovou, hokejovou a pivní (směje se). Samozřejmě nevím, jak je to ve srovnání s ostatními městy, ale řekla bych, že lidi jsou poměrně uzavření a používají to pivo jako berlu, aby se mohli více otevřít a mluvit spolu a vždycky jsem si dělala srandu, že Plzeňák po čtyřech pivech se chová jako střízlivý Izraelec.
A zajímá vás jako cizince česká politika a společenské dění?
Irit: Osobně mě tohle hodně zajímá a bylo to pro mě hodně důležité, pochopit českou mentalitu, názory, politiku i historii. Po letech jsem začala chápat věci, jako je Jára Cimrman, ten humor, který hodně napovídá. Česká kinematografie má hodně specifický způsob vidět Čechy v reálu. Zrovna ve filmech je česká mentalita velmi dobře vystižena, nebo aspoň tak ji vnímám i já.
A jaké filmy to třeba jsou?
Irit: Tak třeba Kolja, kterého jsem poměrně rychle pochopila. Potom mám ráda filmy, jako je Návrat idiota, Pupendo, až na některé ty sprosté části (směje se). Ale celá ta myšlenka se mi moc líbí. Mám ráda i tu skupinu herců, jako je Pavel Liška, Bolek Polívka, a tak. Myslím si, že když chápete humor národa, tak začínáte chápat i ten národ jako takový.
A je vám blízký český humor?
Irit: Je mi blízký právě proto, že je takový jemný a má sebereflexi a je upřímný.
Ruti: K tomu bych řekla, že mě osobně překvapilo, že spousta lidí má židovské kořeny, což se právě v té mentalitě do značné míry odráží. A to je i to, co třeba nám může být blízké.
Když se vracíte do Izraele, cítíte, že jste "zčeštily"?
Irit: Jo, velmi... Třeba Izraelci to vnímají tak, že jsem až nějak podezřele slušná (směje se).
Ruti: Například na návštěvách se diví, že se ptám, jestli se můžu napít, tam se člověk na tyhle věci nemusí ptát. Prostě se diví, pro ně jsem teď víc Evropanka, hned vždycky poznají, že nežiju v Izraeli.
Hodláte zůstat v Čechách?
Ruti: Já bych chtěla do dvou let odjet i s manželem a založit v Izraeli rodinu, ale i ten čas, který tu budu, tak chci investovat do našich projektů pro Plzeňany.
Irit: Já zatím nevím, neřeším to. Jsem tady a odjezd neplánuji. Chtěla bych dál tady lidem rozšiřovat obzory a proto, aby to bylo možné, musí se lidi ptát. Přála bych si, aby nebylo všechno lidem jasné samo sebou a naučili se ptát.
