Výtvarný talent má Renáta Fučíková v krvi. Díky dědečkovi si zase zamilovala historii. Ve své práci nejraději oba obory kombinuje. Za sebou už má více než padesát knih pro děti, část z nich sama napsala. Kromě vlastní tvorby spolupracuje s proslulou německou porcelánkou Rosenthal.
Neměla jste úplně typické dětství. Číst jste se naučila už ve třech letech na Kainarových verších. Pak jste přelouskala Staré řecké báje a pověsti.
Celá rodina byla intelektuálská. Z okresního města jsme se přestěhovali do Prahy. Děda byl ředitelem muzea v Táboře. Babička byla malířka, máma sochařka. Táta by býval byl taky sochař, kdyby nebyla druhá světová válka. Rodiče mi v hodně útlém věku koupili Kainarovy verše. Dostala jsem je pod stromeček nebo k narozeninám, už nevím. V knize byly krásné výrazné ilustrace od Zdeňka Seydla. Naučila jsem se verše nazpaměť. Recitovala jsem je. Pak jsem si spojila texty s obrázky. Doma o pár let později nastalo vyšetřování, kdo mě to vlastně naučil. Na nic se nepřišlo, takže všichni usoudili, že jsem se to naučila sama.
Kdy jste začala kreslit?
Šlo to ruku v ruce. Rodina byla harmonická a věnovala se mi. Kromě čtení jsem začala dost brzy kreslit. Narodila jsem se roku 1964. Tehdy se světem šířily propisky, u nás se s nimi taky psalo. Někomu z rodiny jsem jednu sebrala, mně se s ní opravdu hezky kreslilo. Má krásnou tenkou linku, nic se mi nerozmazalo. Babička dokonce dostala z Japonska jedny z prvních fixů, takže jsem kreslila ještě s nimi. Když jsem pak ve čtyřech letech přečetla Staré řecké báje a pověsti, zobrazovala jsem postavy z mytologie.
Asi jste se ve škole nudila, nebo ne?
V první třídě ano. Musela jsem lézt spolužákům hodně na nervy. Nicméně jsem je předběhla jenom ve čtení. Psací písmo jsem se učila s ostatními stejně jako matiku. Opravdu mě do čtení nikdo z rodiny netlačil. Oni mě spíš nedovolovali kýče, protože děti si vybírají kdeco. Byla to tehdy doba drátěných Rumcajsů a Ferdů Mravenců, jak se prodávali na pouti a lidé je měli na zdech. Naši mi je zakázali, za což jsem jim teď vděčná. Záviděla jsem tenkrát spolužákům, kamarádům, kteří měli podobnými věcmi vystlané pokoje. Měli i různé obskurní plakáty. Neskutečně jsem něco takového taky chtěla. Až když přišla puberta, vytvářela jsem si plakáty sama.
Chtěla maminka, abyste pokračovala v jejích šlépějích, nebo vás naopak odrazovala?
Přála si, abych byla doktorka něčeho... (smích) Ideálně historie umění. Skončila bych v galerii jako kurátorka, což je krásné povolání. Ale mě víc baví tvořit než ošetřovat práci jiných lidí. Zvolila jsem si obor v osmnácti a zůstala mu věrná. Usměrnil mě kamarád z gymplu. Když jsem přemýšlela, co si napsat na přihlášku, říkal: „Zamysli se nad sebou. Co jsi dělala od dětství?“ Odpověděla jsem, že kreslila, ilustrovala. On odvětil: „Jdi na ilustraci, na nic nehleď.“ Doma jsem si tedy své zaměření vydupala. Maminka mi, ač nerada, přihlášku podepsala.
Dostala jste se do ateliéru ilustrace a užité grafiky na UMPRUM.
To byla do určité míry chyba, protože ho vedl člověk, který byl komunista a politik, pak se stal rektorem. Výtvarně nám nic nepředal. Naopak tam byli výborní pedagogové jako třeba Stanislav Libenský. Maminka, která byla jeho spolužačka a kamarádka, říkala: „Proč nejdeš k němu?“ Já jsem opáčila: „Přece nejsem sklář, nechci dělat sklo!“ Byla jsem v osmnácti naivní. Domnívala jsem se, že když si napíšu nějaké zaměření, mám v něm setrvat. U Libenského se ale úžasně kreslilo a malovalo.
Vy jste se ovšem pořád udržovala ve formě a kreslila jste své věci.
Zadání ve škole byla nanicovatá. Mezi třeťákem a čtvrťákem jsem v létě usoudila, že si musím tvořit něco svého. Tehdy se ilustrovaly i knihy pro dospělé. Čekala jsem, že budu dělat třeba obálku na detektivku nebo něco podobného. Rozhodla jsem se zkusit detektivky Phila Marlowa nebo indiánské příběhy z 19. století. Tím jsem v druhé půli 80. let neustále cvičila. Po převratu přišlo paradoxně poněkud temné období pro ilustrátory. Knižní trh se totiž začal houpat, protože k nám přicházely levné a nepěkné knížky ze zahraničí. Některá nakladatelství přestala existovat, jiná byla na pokraji konce. Tehdy jsem začala ilustrovat pro nakladatelství, které vyváželo naši práci do zahraničí. To mě naučilo fungovat v kosmopolitním stylu. Celá devadesátá léta mi vycházela jenom polovina projektů, což mě zase naučilo velké pokoře.
Nebyla jste z toho demotivovaná?
Dívala jsem na to z lepší stránky, protože kolem mě byli lidi, kteří zcela přišli o možnost vyjadřovat se ilustrací. Já jsem byla zvyklá bojovat. Ukazovat, že se nedám. Nechcete tohle? Nevadí. Nabídnu vám něco jiného. Taky se vám to nelíbí? Nevadí. Zkusím ještě tohle. Hledala jsem takovou výtvarnou polohu, abych s ní byla spokojená a zároveň ji přijali v zahraničí.
Kdy se situace konečně zlomila?
V tomto módu jsem fungovala do doby, než se mi narodil syn. Tehdy jsem dostala několik ocenění, třeba na bienále ilustrací v Teheránu, což mě povzbudilo. Na mateřské jsem se udržovala v kondici, dělala jsem pro dětské časopisy, vedle toho občas knížku. Ale sama jsem se neprosazovala. Teprve když šel Kuba do školky, cítila jsem, že bych se mohla do práce znovu opřít. Nejdřív jsem měla zakázku na Tchaj-wan do výborného nakladatelství. Zvedlo mi sebevědomí, že si mě vybrali. Pak jsem začala s vlastními projekty, jako třeba Největší Češi nebo Staré pověsti české a moravské. Od té doby jsem dělala minimálně jednu knihu ročně, někdy i tři.
Renáta Fučíková
|
Ostatně za jedním projektem nepřímo stojí i váš syn. Když přinesl ze školy dost zastaralé učebnice vlastivědy, vás to vyburcovalo.
Jednalo se o knihu Historie Evropy, na které jsem intenzivně pracovala přes tři roky. Pobuřovalo mě, jak se na prvním stupni zanedbávají evropské dějiny. Chtěla jsem, aby se děti dozvěděly víc. Taky mi záleželo na tom, jak se o událostech dozvědí. Moje knihy nemají podat vyčerpávají informace, ale mají být barvitou branou do tématu.
Ilustrovala jste řadu knih o historických, literárních i dalších osobnostech. Namátkově vyberu třeba Shakespeara, Karla IV., Franze Kafku. Na koho máte ještě políčeno?
Ráda bych udělala knížku o architektu Santinim. Jsem však vytížená i prací se studenty v Plzni. Sotva stíhám, co mám naplánované na nejbližší dva tři roky.
Jak jste se sžila s rolí kantorky?
Moc mě to těší. Se studenty mám kolegiální vztah. Zavedla jsem tykání, abych nebyla učitelkou, ale jejich starší kolegyní. Myslím si, že po třiceti letech praxe mám co předávat včetně kontaktů, vazeb na nakladatelství. Můžu jim pomoct, aby se jich někdo ujal a všiml si jich. Mám docela velký přetlak nápadů a nestíhám všechny realizovat. Na univerzitě se mi to hodí.
Loni jste se studenty vytvořila projekt Dobrých sto, což je mapa pozitivních události, které se staly od založení naší republiky.
Vždycky myslím na různá výročí. Do tématu dostaneme mnohdy i něco, co se týká Plzně, abychom zůstali na půdě tohoto kraje. Příští semestr chci dělat dějiny křesťanství. Každý student si podle svého naturelu najde něco, co mu sedne. Udělám seznam témat a okruhů, oni si vyberou.
Teď se studenty připravujete putovní výstavu ilustrací o kardinálu Josefu Beranovi. Na čem ještě pracujete?
Na projektu o sametové revoluci. Začínáme rokem 1988. Studenti mapují různé události a sféry života, které se otevíraly po listopadu osmdesát devět, jako třeba euforie, první výjezdy do zahraničí, příjezdy velkých rockových kapel, kuponovou privatizaci, počátky soukromého podnikání a další. Události končí prosincem 1992.
Stihnete to do listopadu?
Práci stačíme, ale vydat knihu nestihneme. Proto zpracováváme první fázi svobody až do roku 1992. Můžeme být zase v tomto směru ojedinělí. Je opravdu velmi příjemné, že téma kreslí mladí lidé, vnášejí do práce svěžest.
Aktuálně se věnujete vlastnímu projektu Češi v USA. Publikace vyjde také v Americe?
Kniha ukazuje historii od konce patnáctého století po dnešek. Teď mě trochu tlačí čas, takže na ní pracuji i v noci nebo ve vlaku. Vydáváme ji pouze tady, česky a anglicky. Třeba Franze Kafku si od nás koupilo respektované španělské nakladatelství Zorro Rojo, které má v Jižní Americe obrovský trh. Najít nějaké podobné ve Státech by bylo skvělé.
Kromě vlastní tvorby a výuky ještě spolupracujete s vyhlášenou německou porcelánkou Rosenthal.
Spolupracuji s nimi tři roky. Sami si mě našli. Vůbec jsem se nesnažila. Viděli moje starší práce, ilustrace k Andersenovi. Oni chtěli něco v podobném duchu. Jednou ročně pro ně připravuji celou kolekci. Teď je hotová ta na rok 2020. Ještě dělám porcelánový betlém. Na počátku chtěli, abych se napojila na styl mého předchůdce, což mě trochu limituje. Ale doufám, že se postupně odkloním a udělám něco soudobějšího.
Navíc navrhujete poštovní známky.
Dvacátého května vyjde známka s portrétem českého historika Gelasia Dobnera.
Nedávno jste zahájila vaši dosud nejrozsáhlejší výstavu v pražské Ville Pellé. Co na ní návštěvníci uvidí?
Nejstarší jsou moje kresby z dětství a vysoké školy. Pak tam jsou věci z knížek za posledních patnáct let. Byla jsem překvapená, jak dobře spolu vybrané ilustrace fungují. Když se vytáhnou výraznější věci, najednou stejně začnou vyprávět nový příběh.
Co říká výstava o vás?
Asi to bude znít hloupě. Léta se potýkám s pocitem, že mě lidi podceňují. Mám pořád stejný projev, takzvaně veristický. To znamená, že když chci nakreslit koně, pak vypadá skutečně jako kůň. Snažím se, aby v ilustraci byla pravda. Mnoho teoretiků, dokonce i nakladatelů ji v poslední době podceňuje. Dnes je v módě ilustrace, která má zasáhnout především svou formou, ale já se snažím čtenáře zaujmout i obsahem. Výstavu beru trochu jako satisfakci a nápravu přezírání.
Do čeho se ještě pustíte?
Jednou bych chtěla být babičkou. Plánuji si to idealisticky. Nějakou dobu bych ještě učila v Plzni. Pak šla do tvůrčí penze. Starat se o vnoučata a u toho něco dělat. Myslím si, že člověk má umět odejít.
