Předsedkyně Židovské obce v Plzni Eva Štixová je jedním z pěti plzeňských dětí, které přežily pobyt v koncentračním táboře.

Předsedkyně Židovské obce v Plzni Eva Štixová je jedním z pěti plzeňských dětí, které přežily pobyt v koncentračním táboře. | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Holokaust přežilo pět plzeňských dětí. Malou Evu zachránil černý kašel

  • 2
Před válkou tu žily tři tisíce Židů, vrátilo se nás kolem stovky, tak vzpomíná na transporty do Terezína z ledna 1942 předsedkyně plzeňské židovské obce Eva Štixová. Sama je jedním z pěti plzeňských dětí, které přežily trýznění v koncentračních táborech.

Kolik vám bylo let, když jste byla deportovaná do Terezína?
Bylo mi osm měsíců a zůstala jsem tam do čtyř let.

Byli s vámi odvlečeni i ostatní členové vaší rodiny?
Otec odjel už dřív. Tenkrát se vybíralo na děti zavřených komunistů a on na to dal nějaké peníze. Pán, co je vybíral, si dělal seznam, sám se pak oběsil, ale seznam zůstal. Všichni, co přispěli, byli deportováni. Nejprve do Terezína a poté do Mauthausenu. Já pak šla s maminkou, babičkou a dědečkem. Jediný, kdo se zachránil, byl otcův bratr, který v roce 1936 odjel se skupinou dalších lidí budovat stát Izrael.

Kam vás v tak nízkém věku v Terezíně umístili?
Zůstala jsem s matkou. V Terezíně jsme bydlely v domě, kde byli soustředěni lidé, co chodili do práce. Padesát lidí přes den a padesát přes noc. Takto se pořád střídali a já byla mezi nimi.

Byly tam i další děti?
Tam jsem byla myslím jediná.

Jakou práci vaše maminka zastávala?
Pracovala na nádraží, nosila kufry těch, co přijížděli do Terezína a odjížděli dál.

Jak jste se zachránila? Přežil ještě někdo z vaší rodiny?
Mě zachránil černý kašel. Měly jsme s maminkou a babičkou jít do transportu, který šel pravděpodobně do Osvětimi nebo Mauthausenu. Jenže nevím z jakých důvodů, ale Němci nebrali nemocné děti do vlaků. A maminka se měla rozhodnout, jestli půjde s babičkou do vlaku a nebo zůstane se mnou. Babička jí tehdy řekla, že ona už má život stejně za sebou, ať zůstane se mnou. Tím pádem jsme se zachránily obě. Nikdo další z naší rodiny nepřežil.

Když jste se vrátily do Plzně, kam jste šly? Dostaly jste zpět majetek?
Neměly jsme nic. Chvilku jsme bydlely u tety. Až později jsme se nastěhovaly do domku, kde bydleli naši předci.

Mluvily jste po vašem návratu s maminkou o této zkušenosti?
Ne, nikdy. Nikdo z přeživších o tom nechtěl mluvit, všechny zážitky byly moc živé. Dodnes, když se sejdeme s jednou známou, co také přežila holokaust, a na to téma se jen ťukne, tak si řekneme, zažily jsme si svoje, ale už se k tomu nevracíme.

Jak jste se s tím vypořádávala?
Moc jsem si toho nepamatovala. Byla jsem nejmladší z plzeňských židovských dětí, co se vrátily. Stýkali jsme se pak s dalšími lidmi na židovské obci, ale ani rodiče ani děti o tom nechtěli mluvit.

Co jste po válce dělala?
Dědeček měl obchod s textiliemi a podle jeho poslední vůle jsem ho zdědila. Maminka tam pracovala jako správce. Pak nám ho vzali komunisti. Zbourali ho a my neměli zase nic. Byl tam, co je dnes pošta. Maminka se znovu vdala - za muže, kterému v koncentráku zemřela manželka a syn. A já chodila do školy. Když jsem nastoupila na ekonomku, tak o tři roky výš chodil jeden z bratrů Rieselových (plzeňští židovští sourozenci, kteří také přežili holokaust - pozn. red.), já byla vždycky taková drobná a on nade mnou držel ochrannou ruku. O přestávkách ke mně chodil a ptal se, jestli něco nepotřebuji. Drželi jsme při sobě.

Proč myslíte, že za války nebylo víc lidí, kteří Židům pomáhali?
Víte, ono je to těžké, když vám za pomoc Židovi hrozí smrt. Ale mám jednoho kamaráda, který pocházel z Horažďovic. Celou válku byl ukrývaný ve sklepě. Majitelé toho domu byli křesťané a nebáli se. Ale já se nedivím, že se mnozí báli. Nedá se to soudit.

Češtinu se naučila až po němčině

A co váš vztah k Němcům? Necítila jste vůči nim někdy zášť?
Spíš jsem se jich bála. Když jsme s kamarádkami jezdily do východního Německa na nákupy, a to už jsem byla vdaná a viděla jsem je v uniformách na hranici, tak jsem se necítila moc dobře. Zajímavé ale je, že když jsem se vrátila z Terezína, tak jsem vlastně uměla jen německy, protože tam se česky mluvit nemohlo. Takže jsem se paradoxně češtinu naučila až po němčině.

Přesuňme se do současnosti. Co si myslíte o neonacistických tendencích v Plzni?
Zažila jsem tady jeden pochod. Proběhl, když jsme měli první připomínku plzeňských transportů. Tehdy se zvedla velká vlna solidarity. Do synagogy přišlo na tři tisíce lidí. Velmi nám pomohli také zástupci plzeňských křesťanských církví.

Čím si vysvětlujete, že jsou i dnes mladí lidé, kteří se přidávají ke krajní pravici a popírají holokaust?
Myslím, že nemají dostatek informací a nedovedou se vcítit do situace, která tehdy byla. Taky se o holokaustu dříve neučilo a mladým to nikdo nevysvětloval. S tím se začalo až nedávno. Ale existuje i dost vysokoškoláků, kteří se o holokaust zajímají. A my občas pořádáme přednášky.

Nedávno byla v Plzni uvedena terezínská dětská opera Brundibár. Nevystupovala jste v ní přímo v Terezíně?
Já ne, ale byl do ní významně zapojen Honza Treichlinger, rodák ze Štěnovic, kterému jsme v Plzni nechali udělat pamětní desku, protože se nevrátil. Poprvé jsem Brundibára viděla až před třemi roky na izraelském velvyslanectví v Praze. Ale myslím, že lidé, co to neprožili, to nemohou moc pochopit. Nedávno přijel kamarád z Kanady a já mu o té opeře říkala a on si vzpomněl, že v ní v Terezíně hrál!

Co myslíte, že se stane, až zemře poslední člověk na světě, který zažil holokaust?
Co by se mělo stát? Nic se nestane. Naše děti možná budou ještě vzpomínkové akce pořádat, ale jejich děti už určitě ne. Po nás potopa.