„V Plzni jsem zakořenila. Jsem tady šťastná a navíc tady jsem se svým manželem Pavlem Pavlovským, se kterým jsme strašně moc hráli a ještě hrajeme. I to byl silný důvod v Plzni zůstat,“ říká herečka, která aktuálně studuje roli paní Pernellové v Molierově Tartuffovi.
Jak vzpomínáte na svůj příchod do Plzně?
Když jsem v roce 1968 do Plzně přišla, nebylo to moc hezké město. Jako rodilá Pražačka jsem z toho byla přinejmenším trochu rozpačitá. Lidé v divadle a v souboru ale byli od počátku úžasní. Říkala jsem si, že jsem sem nepřijela kvůli městu, ale kvůli tomu, co jsem si od malička přála dělat, a to je divadlo.
Na které kolegy z tehdejšího souboru ráda vzpomínáte?
Tehdejší obsazení bylo vynikající. Byla tu skvělá Věra Vlčková, Svatava Šanovcová, můj budoucí manžel Pavel Pavlovský, Milan Vlachovský, Tomáš Šolc, Václav Neužil, Jarmila Balšová, Eva Vimrová, Neta Deborská, Jiří Kostka, Jan Gross a další.
Jaká byla v Plzni vaše první role?
Vzpomínám na ni s velkou láskou. Byla to Lulu ve hře Pavla Kohouta August August, august.
Padesát sezon v divadle |
Jaké postavy jste hrála nejraději?
Nikdy jsem nehrála role naivek, ale citlivé, dívčí typy, jako například Julii, Desdemonu, Violu a podobné krásné role. Jako herečka mám ráda, když je postava trochu komplikovaná. Myslím si, že je mi to blízké a rozumím tomu. To byla například narkomanka Violet v americkém rodinném dramatu Srpen v zemi indiánů autora Tracyho Lettse. Pochopit složitost takové bytosti je velké dobrodružství, a to mne těšilo. Vedle toho mne ale baví i komedie. Když slyšíte, jak se lidé v hledišti smějí, vždy vás to osvobodí. Je vám dobře a říkáte si, že neexistují žádné problémy.
Je nějaká role, kterou jste ještě nehrála a po které toužíte?
Já jsem nikdy neměla nějakou vysněnou roli. Vždycky jsem byla vděčná, že jsem byla obsazená, že mi tím režisér dává důvěru a že si mne v dané roli představoval.
Mnoho rolí znamená pro herce seznámení s krásným textem. Ovlivní vás to i do soukromého života?
Myslím si, že kvalitní role vždycky. Pokud herec není povrchní, tak se ho krása textu musí dotknout a zanechá v něm trvalé stopy. Každá role, když to řeknu velmi jednoduše, by měla herce obohatit. Bude to znít možná pateticky, ale měla by mu prohloubit duši.
Jaká byla tvůrčí atmosféra v divadle v době vašeho příchodu?
Existovala zde velká soudržnost hlavně mezi námi mladými. Dnes je cestování mezi Plzní a Prahou rychlé a řada herců zde pouze hostuje. To kdysi nebylo. Do plzeňského divadla jsme přišli za prací, ale zároveň jsme sem přišli i žít. Významný byl pro nás divadelní klub, který byl nejprve v dnešní Goethově ulici vedle bývalého Německého divadla a později v přístavbě Komorního divadla. Scházeli jsme se tam po představeních a rozebírali, jak se nám hrálo a jací byli diváci. Hodně se tehdy žilo pospolu.
Schází divadlu klub?
Podle mého názoru je pro divadlo velice důležitý. Soubory nebo jejich členové se zde víc poznávají. Divadlo by mělo být jedna rodina. A cítila jsem, že klub tomu napomáhal. Slavili jsme tam silvestry, narozeniny, ale i jsme tam zapíjeli ty, kteří odešli.
Kteří režiséři vám utkvěli v paměti?
Spočítala jsem si, že během padesáti sezon u divadla jsem pracovala s 39 režiséry. Je potřeba si ale uvědomit, že dříve zde byli stálí režiséři. Můj první byl Ota Ševčík, dále pak Ivan Šarše a Lída Engelová, se kterou jsme spolupracovaly na velkém množství inscenací. Po revoluci tady byl pan režisér Ladislav Smoček, který s námi dělal hodně představení a samozřejmě ráda vzpomínám na Jana Buriana, který tady byl šéfem činohry, ředitel a náš kmenový režisér, se kterým jsem udělala spoustu velkých rolí. Ze současných režisérů jsem nejvíc pracovala s Natálkou Deákovou, která je i naší šéfkou a která mi dala moc krásnou roli v inscenaci Srpen v zemi indiánů.
Jak se během padesáti let divadlo proměnilo?
Divadlo je dobré nebo špatné. Buď je tam nějaký obsah, který se na lidi přenese a já jako herec okamžitě cítím, že jsem je oslovila, nebo nikoliv. U některých dnešních inscenací převažuje forma nad obsahem. Zdůrazňuji pouze u některých. Mění se samozřejmě technické možnosti, které režiséři mají. Například na plzeňské Nové scéně mohou se scénou i světlem doslova čarovat. Co se ale nikdy nezmění je, že divadlo má smysl jen tehdy, když diváka zasáhne. Nejhorší je představení, kde se divák stává pouhým pozorovatelem.
Změnilo se nějak publikum?
Pravdou je, že divák v Plzni je hodně tradiční a některé nové věci přijímá obtížněji. Dělat nové věci nebo staré věci nově je ale podle mne důležité. Líbí se mi činoherní představení na Malé scéně, kde hrajeme komorní inscenace s náročným textem, a kam také chodí jiný druh diváků.
Jak vzpomínáte na Komorní divadlo a jak se vám hraje na Nové scéně?
V Komorním divadle byla pro činoherce výborná akustika a kontakt s divákem. V každém divadle je důležité, aby se propojil divák s jevištěm dohromady. Byť bylo Komorní divadlo původně biograf, tak svou velikostí a balkonem v hledišti bylo pro činohru příznivější. V Novém divadle si musíme daleko více hlídat, abychom byli slyšet a bylo nám rozumět až ve 22. řadě. Především inscenátorům ale nabízí velké možnosti. Jednou jsem někomu řekla, že jsem padesát let v Plzni a nikdy jsem v jiném městě, kromě hostování, ve stálém angažmá nebyla. Nové divadlo pro mne znamená, že jsem si ještě zkusila pocit, jako kdybych nastoupila někam jinam.
Lákalo vás někdy z Plzně odejít?
Když jsem sem nastoupila, byla pro mne čest, že mne kolegové přijali a že jsem byla součástí kvalitního souboru, který měl svého ducha. To jsem zde jako mladá ihned pocítila, a i proto jsem neměla zaječí úmysly, byť jsem původem Pražačka. Střídání herců v ansámblu bylo dříve celkově menší. Pouze tu a tam odešel jednotlivec do Prahy, kde měl zase jiné možnosti. Dokud nebyla dálnice, tak člověk nefilmoval, netočil seriály a podobně. Časově to nešlo skloubit dohromady a herci se tak zcela odevzdali divadlu. Po roce 1989 jsme s manželem dostali tři nabídky do pražských divadel. Rozhodli jsme se ale v Plzni zůstat a Pavel zde pak dvacet let působil i jako šéf činohry.
