„Plzeň beru už jako svůj druhý domov. Mám tady pronajatý byt a do Prahy jezdím vlastně jen v neděli a když tam mám představení. Rodina už se s tím tak nějak smířila. Do města jsem se vlastně vrátil po třiceti letech. Kdysi dávno, jak říká pan ředitel místního divadla Martin Otava, v dobách raného středověku, jsem se tady zamiloval. Takže jsem sem často jezdíval,“ říká Dalibor Gondík.
Na západě Čech vystupuje hned v několika rolích. A nejen hereckých.
„Ta škála spolupráce je široká. Herecká v činohře a teď v operetě a režijní v muzikálu. Přepínání mezi herectvím a režií mi vůbec nevadí. Naopak, docela mi to vyhovuje. Já to mám už od školy tak, že když hraji, přemýšlím trochu režijně, a zase naopak pokud režíruji, tak uvažuji jako herci. Snažím se vnímat jejich pocity. Ty dvě role se krásně doplňují. Je to pro mne určitě spíše výhoda,“ konstatuje známý divadelník.
Na jevišti plzeňského divadla se poprvé představil jako spisovatel Arthur Miller v představení Marilyn (Překrásné děcko).
Jeho zatím posledním počinem je role sekretáře pontevederského velvyslanectví Njeguše v operetě Franze Lehára Veselá vdova, která 2. února měla premiéru v Novém divadle.
„Odmalička miluji operu i operetu. Na obojím jsem vlastně vyrůstal. S Traviatou jsem jako dítě večer usínal a ráno se s ní vzbouzel. Veselá vdova je asi vůbec nejkrásnější opereta. Ta role je skvělá, rychlá. Vůbec se při ní nenudím. I když nejsem na jevišti, poslouchám tu krásnou hudbu ve skvělém nastudování dirigenta Norberta Baxy a ty úžasné pěvecké party. Je to moc hezké. Představení určitě stojí za vidění i pro člověka, který operetu třeba moc nemusí,“ říká Gondík, který v Plzni například také režíruje muzikál Donaha!.
Město Plzeň si v každém případě pochvaluje, včetně místního divadelního prostředí.
„Vždycky se říkalo, alespoň co já si pamatuji, že plzeňská scéna je nejlepší pražské divadlo. A já mám takový pocit, že je to tak pořád. A obecně jsem tady vždycky vnímal nasazení místních kolegů, ať už herců nebo režisérů, jako neopakovatelné a ohromné. Zahrát si v Plzni byl sen snad každého čerstvě vystudovaného herce. A já jsem rád, že se mi to v mých téměř padesáti letech podařilo. Je to pro mě takový další začátek,“ podotýká s úsměvem.
Zmínil i fakt, že řada známých herců v Plzni pracovala sezonu či dvě a pak šli dál. „Ale třeba Martin Stránský tady zůstal a nikdo ho odsud nedostane. Společně s Tondou Procházkou jsou plzeňskými ikonami,“ dodává.
Slova chvály má i pro plzeňské diváky. „Mám dojem, že v Plzni je absolutně špičkové, takzvaně divadelní publikum, které divadlo vnímá a ví přesně, na co jde. Všude jsou skvělí diváci, ale tady mají k divadlu vztah, který se nedá ani vyrobit, ani vymyslet, prostě existuje, někdo jim to jako by vnuknul,“ myslí si Dalibor Gondík, kterého mohou Plzeňané každé ráno spatřit, jak běhá po městě.
„Je třeba si udržovat kondici. Když běžím, zdravím vždycky kolemjdoucí, tedy potenciální diváky. Mám Plzeň naběhanou. Od Boleváku až po Bory. Mám to tady moc rád. I proto jsem plzeňské scenérie zakomponoval do představení Donaha!, kde mám asi třicet projekcí. V žádném případě nejde o Spojené státy Americké, ale o Plzeň,“ doplňuje s úsměvem.
Před nedávnem se v Plzni představil také jako hudebník. S hereckým vokálně-instrumentálním kvartetem Hamleti vystoupil na městském reprezentačním plese.
