Pamatujete si na noc před deseti lety, kdy vás někdejší primář hematologicko-onkologického oddělení FN v Plzni Vladimír Koza požádal o to, abyste navrhla stavbu plzeňské hemato-onkologie?
Na to si vzpomínám velmi dobře. Seděla jsem u toho samého stolu, u kterého ve svém londýnském bytě sedím teď. Telefon zazvonil, on se představil a říkal, že má projekt, že vystudoval v Basileji transplantování kostní dřeně. V Basileji také pracoval můj bratr, který jako genetik vedl ústav výzkumu rakoviny. V mojí mysli nastalo jakési spojení toho, co se v Basileji děje a já jsem bez jakéhokoli rozmyšlení kývla. Přitom jsem ani nevěděla, že to bude na nemocnici v Plzni, vůbec jsem nevěděla ani to, jak nemocnice v Plzni vypadá. Ale přesto moje první reakce byla - samozřejmě, jdu do toho. Když totiž někdo dotáhne tak daleko skvělý projekt, je to pro mě ohromná příležitost. Mohu totiž pomoci věci založené na základech lidskosti. Doufám, že to nezkazíme.
Možná nám tedy covidová doba trošku vyprázdní skříně a díky tomu třeba budeme žít v lepším prostředí.
