Designérka Eva Chmelová nejdřív potřebovala osobně poznat, jak hospic funguje, co lidé v něm potřebují. Pak teprve mohla začít pracovat na jeho zkrášlení.
„Měla jsem to místo spojené především se smutkem, ale v mnoha ohledech jsem zažila srdečnou a radostnou atmosféru,“ řekla mladá žena. Nejdříve přišla v zařízení s lepším navigačním systémem, podílela se na zútulnění terasy. Ve svém živlu se ocitla především v momentě, kdy navrhovala závěsy, polštáře nebo lůžkoviny.
Hospic svatého Lazara v PlzniSpecializované zařízení s 28 lůžky, v němž tým lékařů, zdravotních sester, ošetřovatelů, psychologů, sociálních pracovníků a duchovních zajistí až 300 pacientů každý rok profesionální zdravotní a ošetřovatelskou péči. Poskytuje paliativní péči lidem v konečném stadiu nevyléčitelného onemocnění. Založení hospice iniciovali v 90. letech zástupci Diecézní charity Plzeň a evangelického Korandova sboru v rámci ekumenické spolupráce. Byl otevřen v roce 1998 jako třetí hospicové zařízení v ČR. Zdroj: www.hsl.cz |
Právě textilní tvorbu totiž čtyřiatřicetiletá Eva v Hradci Králové vystudovala. Poté si ještě rozšířila obzory o klasickou malbu na Akademii umění v Banské Bystrici.
Pro plzeňský hospic bylo zapotřebí stovek metrů látek. „V takovém množství už jsou náklady srovnatelné s běžně dostupnými produkty. Inspiraci jsem hledala přímo v hospicu, takže na výrobcích jsou třeba kytky nebo andulky, které tam skutečně najdete,“ nastínila.
Protože se zařízení nachází ve vnitrobloku a chybí mu zahrada, zeleň navodila umělkyně alespoň pomocí bílozelené kombinace a motivů z krajiny. Jelikož ráda podporuje charitativní projekty, jako dodavatele ložního textilu oslovila libereckou chráněnou dílnu.
Nedávnou novinkou jsou designové ponožky s mottem Nezůstanete sami. „Prodáváme je po jedné. Je to praktické, často se ztrácejí. Kdykoliv si tedy můžete chybějící kus dokoupit,“ sdělila. Polovina z takto získané částky se opět vrátí do plzeňského zařízení, poslouží k vybavení pokojů pro pacienty.
V plánu jsou stylové tapety, před Vánoci se Eva chystá rozšířit kolekci ponožek. Vyjma oblečení má na svědomí ještě originální bloky nebo kalendáře, ze kterých si lze odstřihnout obrázek a poslat ho jako pohlednici.
„Dávno to pro mě přestala být povinnost. Kolikrát jsem se přistihla, že ve volné chvíli přemýšlím, co by se do hospicu hodilo,“ přiznala.
Spolupracuje výhradně s českými výrobci, oblečení testuje rodina
Designérka chce poukázat na silnou tradici českých výrobců a autorů. „Pořád je možné u nás vyrobit kvalitní a dobré věci,“ myslí si. Dlouhodobě tvoří například s designérkou Kateřinou Černou, jejíž oblečení je výhradně ze lnu.
Eviny návrhy se objevují také na šátcích určených k nošení dětí. Kromě toho se věnuje i své vlastní tvorbě, při které dbá na přírodní materiály. Nápady se jí často rodí na cestách či v přírodě.
„Všude s sebou vozím blok. Někdy rovnou skicuju, jindy si alespoň myšlenky napíšu a poznamenám si barevné variace. K obrazům nebo popisům se pak vracím ve vzpomínkách. Ale největší část práce mě vždycky stejně čeká v počítači,“ uvedla.
Ještě než uvede své oblečení na trh, dá ho otestovat rodině. „Sestra je hodně ráda, že ji zásobuju oblečením. Těší mě, že příbuzným nemusím nic nutit, ale oni mají z mých věcí skutečně radost,“ dodala.
Ostatně právě blízcí jí od začátku fandili. Nezrazovali ji ani ve chvíli, kdy se jako čerstvá absolventka umělecké fakulty rozhodla vytvořit si ateliér v malé vísce Čilé na Rokycansku, kde žije.
„Po škole jsem si nedovedla představit, že budu dělat něco jiného. Start byl náročný, zakázky přicházely pomalu. Ale pomohlo mi, že jsem tvrdohlavá,“ smála se.
Když neměla žádnou objednávku, kreslila do šuplíku, aby se udržovala ve formě. Teď už se podobná situace stane málokdy. „Opravdu si svou práci užívám a jsem vděčná, že se jí můžu věnovat,“ uzavřela
