„Bylo to pro nás velké překvapení. Tohle ocenění je mezi památkáři něco jako Oskar. Takových lidí, kteří něco podobného jako my v republice dělají, je hodně a každý by si cenu zasloužil. To, že jsme to my, je možná dílem náhody, možná toho, že jsme si to opravdu zasloužili. Každopádně je to skvělé. Těší nás, že si někdo kromě hradů a zámků všiml také venkovské památky, jako je barokní dvůr,“ pochvaluje si Ivan Korec, který už osmadvacet let s rodinou o památku pečuje.
Ocenění Patria Nostra se uděluje za příkladný investiční a architektonický počin přispívající k rozvoji venkova.
Z ruiny na demolici je klenot |
„Nebyly to občas jednoduché chvíle, hlavně na začátku. Při první návštěvě v roce 1992 přepadl celou rodinu pocit beznaděje. Jenom já jsem zajásal a byl jsem z toho nadšený. Už tehdy jsem si říkal, že tu jednou budu žít. A osud tomu chtěl, že právě naše rodina tohle místo zachránila,“ dodává.
Od areálu určeného k demolici k atraktivnímu turistickému cíli ale vedla dlouhá cesta. „Když jsme přišli, byl areál v dezolátním stavu, měl být dokonce vyškrtnutý ze seznamu památek. Nikdo nevěřil, že by se jej mohlo podařit zachránit,“ vypráví Korec.
Jako první přišly při rekonstrukci na řadu střechy. „Oprava krovů byla náročná. Bylo ale třeba ji provést, aby se budovy zachránily a dále nechátraly. Střechy byly děravé. Na té v zámecké části byla taková díra, že jí do místností protékala voda ve velkém. Bohužel kvůli tomu byly zničené i některé vzácné barokní malby. Pak se dělalo všechno ostatní,“ popisuje.
Během let náročných oprav se občas dostavil pocit zmaru. „Vůbec to nebylo jednoduché, byly okamžiky, kdy jsem toho měl dost. Dochovala se jedna fotka, kde sedím na schodech a je vidět, že jsem opravdu hodně vyčerpaný. Jenže tohle zase přešlo. Třeba i díky úspěchům, které člověka nakoply. Povzbuzením pro mě byly třeba objevy maleb pod nánosy omítek. V tu chvíli jsem zase dostal chuť dělat dál a také jsem cítil, že je třeba tu krásu ukázat lidem,“ sděluje Ivan Korec.
S financováním pomáhá majitelům Plzeňský kraj i stát. „Skvělé bylo, že jsme se dostali do programu záchrany architektonického dědictví České republiky, to nám přineslo ročně finanční pomoc v řádu stovek tisíc korun. V programu jsme byli až do roku 2017,“ doplňuje Korec.
Dotace tvoří asi 25 procent nákladů na obnovu a provoz
Ten si váží každé finanční pomoci. Ta dotační ale z celkového objemu nákladů na obnovu a provoz dvora tvoří zhruba pětadvacet procent. Zbytek jde z peněz rodiny majitelů, případně od soukromých sponzorů.
„Bez podnikatelské činnosti by to nešlo. Kdo si myslí, že si koupí nějakou památku a bude ji opravovat jenom z dotací, bude nepříjemně překvapený. Už jen to, že každý rok přijdou zedníci, obejdou dvůr dokola, stojí nějakých sto tisíc korun,“ konstatuje.
Spolu s rodinou se věnuje zemědělství. „Tohle podnikání jde dobře. Hospodaříme především na našich pozemcích, které patřili předkům. Když se vydaří počasí, není problém,“ dodává Korec.
Manželka uklízí místnosti 22 plus 2
Dvůr Gigant je také pravidelně dějištěm celé řady akcí pro veřejnost. „Pořádáme tady výstavy, koncerty, semináře. Na hudební akce sem chodí i několik tisíc návštěvníků. Jsou tady různé aktivity. Velký zájem je například o svatby. Zaměřujeme se rovněž na podporu Nadace pro transplantaci kostní dřeně. Na koncertech vystupuje náš dětský sbor. Už se nám podařilo vybrat 400 tisíc korun,“ vyjmenovává.
Také dění na Gigantu v loňském roce výrazně ovlivnila epidemie nového koronaviru.
„Dotklo se nás to dost. My plánujeme akce rok dopředu. Většina jich musela být už od května zrušena. Podařilo se nám zorganizovat tradiční koncerty u hráze rybníka. A také odložený koncert Pavla Šporcla. Bohužel, ten přišel ke konci září, v době nástupu druhé vlny epidemie. Lidé měli obavy a dorazilo jich asi padesát. To bylo velké zklamání,“ říká Ivan Korec.
Přestože je doba nejistá, rád by i letos nějaké akce uspořádal. „Rád bych tu měl nejméně jeden velký koncert a výstavu ve spolupráci s plzeňským barokem. Mělo by jít o expozici českého a slovenského skla z doby 18. století,“ dodává Korec, který společně s rodinou bydlí v objektu bývalého zámečku.
„Ve vtipu vždy říkám, že manželka uklízí místnosti 22 plus 2. Stále tady někdo je, rodina, kumštýři. Za ta léta máme spoustu známých, kteří sem jezdí. Těší mě, že místo slouží lidem. Největší radost mám, když přijdou návštěvníci a chtějí si areál prohlédnout,“ konstatuje.
