Na svou první roli si dobře vzpomíná. Šlo o pohádku o kouzelníkovi, který se napil špatné vody a proměnil se v kozu.
„Zvíře se zamotalo do nití, spadlo na hlavu a tělo se skácelo,“ popisuje svou premiéru. Počáteční neúspěchy tehdy čtrnáctiletou dívku neodradily. Nejdříve loutky pouze vodila, později je i mluvila.
„Neměla jsem natolik dobrý projev, jak si režiséři představovali. Postupně jsem se vypracovala. Začínala jsem s podšitými liškami, ty mi šly,“ směje se.
Ačkoli dnes už Vaňková loutky ovládá s přehledem a problémy jí nedělají ani nejtěžší kousky, stále se učí. V současnosti má v repertoáru maňáskové představení Kouzelná galoše.
Plzeňský loutkoherecký soubor hraje především dětem. „Vybíráme si jenom pohádky. A ty by vždycky měly dobře skončit, protože hrůz je kolem nás dost,“ myslí si principálka.
Zároveň přiznává, že tvořit pro nejmenší diváky je někdy náročná disciplína. Pokud je vyprávění nebaví, povídají si nebo šustí papírky od bonbonů. Krušné chvilky zažívá třeba ve chvíli, kdy na pódium přijde jako vypravěčka.
„Potřebuji od nich odpovědi, jinak za mnou nepřestaví scénu. Někdy se mnou děti zkrátka nemluví, a tak si povídám s rodiči,“ přiznává.
Doplňuje, že publikum je v současnosti méně pozorné. Zatímco dříve kluci a holky vydrželi sledovat pohádku hodinu a půl, dnes už maximálně pětačtyřicet minut.
„Děj se snažíme zestručnit, protože se špunti hůř soustředí. Musíme přidat víc akce a kouzel, abychom je zaujali,“ porovnává. I když se obecenstvo mění, hitem zůstávají příběhy o kašpárkovi, Červené karkulce a Perníkové chaloupce.
Umělci nedávno zahráli také pro znevýhodněné žáky. Právě oni se podle Vaňkové do divadla příliš často nedostanou. „Všichni seděli, ani nedutali. O přestávce šli vyprávět kolegům, co si pamatují a co se jim líbilo. Bylo to úžasné,“ zmiňuje principálka, jež získala Zlatý odznak J. K. Tyla za rozvoj amatérského divadla v Plzni.
„Je to pro mě pocit zadostiučinění. Dává mi to naději, že budeme pokračovat dál, protože poslední roky byly trochu dramatické. Závěr poslední sezony už byl ale dobrý. Snad to vydrží,“ doufá.
Nadšenci ze Špalíčku se nejdříve scházeli v hostinci U Baumanů na Letné. Později se divadlo několikrát stěhovalo. V roce 1998 se přesunulo do hasičské zbrojnice, poté do kulturního domu v Zábělské ulici, kde zůstalo dodnes. Vlastní scénu už soubor bohužel nemá.
