Cesta vejtřaskou z Klabavy do Ulánbátaru a zpátky.

Cesta vejtřaskou z Klabavy do Ulánbátaru a zpátky. | foto: Archiv Gustava Vacka

Dobrodruh z Rokycanska dojel vejtřaskou až do Ulánbátaru a zpátky

  • 28
Legendární Pragou V3S dojel z Klabavy na Rokycansku až do mongolského Ulánbátaru a zpátky cestovatel Gustav Vacek. Expedice byla na cestě 88 dní a ujela 19 800 kilometrů. Dobrodruh už sbíral zkušenosti před třemi roky. Tehdy vyrazil s multikárou do Kišiněva v Moldavsku.

Nedlouho poté, co se vrátil ze své první velké cesty s multikárou do Moldavska, řekla jeho žena, že příště by jela s ním. Ale museli by jet něčím větším. "Druhý den jsem přes internet koupil skříňovou Pragu V3S," usmívá se Vacek. "Byla skoro nová, najeto měla necelých 200 kilometrů a stála 70 tisíc korun. Ale jako historický klenot jsem ji zničil: za měsíce úprav jsem ji hodně předělal, protože v originální verzi by byla pro moje plány obtížně použitelná," vysvětluje Vacek.

Pragovka se měnila přímo před jeho vesnickým domem. Vyměnil například elektrické rozvody, stěrači na tlakový vzduch teď hýbe pohon ze Seatu Toledo a nepohodlnou originální sedačku nahradil sedák z fabie, čímž výčet nekončí. Milovníci veteránů by z něj radost neměli.

Cesta vejtřaskou do Ulánbátaru

Gustav Vacek byl na cestě 88 dní a ujel 19 800 kilometrů. Objel čtvrt zeměkoule od 14. ke 108. poledníku tempem zhruba 250 kilometrů za den, v poušti Gobi polovičním. Pragovka si vzala 20-25 litrů na sto kilometrů.

I když tím zadání své ženy splnil, na cestu se nakonec vydal sám. Manželka s dcerou zvolily přece jen pohodovější dovolenou.

Poradil si i s vízy, ačkoli to původně vypadalo jako neřešitelný problém. Chtěl jet přes Aralské jezero a podívat se v Kazachstánu na Bajkonur. Jenže na plánované cestě do Ulánbátaru to znamenalo celkem třikrát vjet do Ruska a třívstupové vízum je prakticky nemožné získat.

Cestu tedy zjednodušil, vzdal se Bajkonuru a vyrazil žádat o dva vstupy na ruský konzulát. Ani to ale není snadné. Turistické vízum se uděluje jen na třicet dní, a do těch by se nevešel. Na delší dobu je vízum obchodní, k němuž je třeba nejen pozvání, ale také pracovní, nikoli turistický účel cesty. Vackův plán ale zaujal úředníka z konzulátu. Zavřel okénko, vzal si cestovatele stranou a všechno si nechal vylíčit. "Byl nadšený a poslal mě za svou známou do cestovní kanceláře, kde vyřídili vše včetně pozvání," líčí Gustav Vacek.

Rodinka v Mongolsku prodala cestovatelům kvašené kobylí mléko.

Začátek cesty byl trochu neobvyklý. Jeho spolužáci ze střední školy si dali začátkem července sraz v Rumunsku, kde byli kdysi na školním výletě. Vacek za nimi dorazil ve vejtřasce, užili si pár pěkných dní. A zatímco oni se pak vydali domů na západ, pragovka pokračovala na východ do Oděsy, na Mariupol, Doněck a Volgograd.

Na cestu si připravil přesný rozpis s denní kilometráží, předpokládanou spotřebou nafty a dalšími podrobnostmi. Plán mu vyšel do puntíku. Je totiž zvyklý pracovat s čísly, protože se živí jako pojišťovací makléř.

Cesta na východ Ruska je nekonečná. "Jsou to obrovské dálky. Auto jsem šetřil, jel jsem maximálně 40 kilometrů v hodině, průměrná rychlost byla o pět kilometrů nižší," vysvětluje cestovatel.

Velké magistrály vedou mimo města, otevřenou krajinou, všude jen pole a sem tam březové háje. Zatáčka je pro řidiče výjimečná událost, přijde třeba až po sto kilometrech jízdy. Vacek má na jedné fotografii zachycenu svoji navigaci, na které je jako cíl Novosibirsk vzdálený přes 2 000 kilometrů a první odbočka, která na něj čeká, je vzdálena 440 kilometrů.

Překvapivě dobré byly podle něho ruské silnice. Většinou kvalitní, za celou cestu po Rusi jen 100 kilometrů "gruntovky", ujeté vozovky bez asfaltového povrchu.

Prodavač piniových oříšků na trhu v Altaji.

Cesta pokračovala přes Čeljabinsk, Omsk a Novosibirsk. Za ním si udělal třídenní pauzu v hotelu ve městě Berdsk na břehu Obu. Přes Krasnojarsk pak dojel do Irkutsku a kolem břehů jezera Bajkal do města Ulan-Ude. To byla nejvýchodnější výspa jeho cesty, vzdálená už jen kolem dvou set kilometrů od mongolské hranice. Ještě před ní se však do ruda rozžhavilo ložisko kardanového hřídele.

"Dá se jet i bez toho, tak jsem celý kardan prostě vymontoval. Jenže pak jsem se jednoho dne nemohl vyhrabat z mokré bahnité louky, a tak jsem si lehl pod auto a poškozený díl, který mi naštěstí dal kamarád s sebou do zásoby, jsem kompletně vyměnil," vzpomíná.

Na rusko-mongolské hranici nastal problém se zásobou nafty, kterou s sebou cestovatel vezl a která výrazně překračovala povolené limity. Vylívat ji nakonec nemusel, s celníky se dohodli. Mongolům se zase nezdála data ve vízech, ale pomohla jejich celnice, která si pak řekla o svezení do Darchanu. "Asi čekala nějaký luxusní džíp, ale vejtřaska ji vůbec nerozhodila," směje se Vacek.

Do mongolské metropole Ulánbátaru vejtřaska dorazila po 53 dnech jízdy a téměř 11 tisících kilometrech. Gustav Vacek se s autem vítězně vyfotil na Sukhbaatar square, hlavním místním náměstí. Vzápětí mu policisté zdvořile nařídili, ať odtud i s náklaďákem zmizí.

Do Ulánbátaru, kde strávil pár dní, přiletěl za osamělým poutníkem z Čech kamarád Jirka. Dál jeli až do Novosibirsku spolu. Přes nekonečnou poušť Gobi a pohoří Altaj.

Zatímco v Rusku najela Praga V3S s bídou sto kilometrů po silnicích bez asfaltového povrchu, tady jiné prakticky nebyly. Prašné cesty s pravidelnými varhánky z posádky málem vytřásly duši. V obytné skříni pragovky bývalo boží dopuštění: všechno na zemi, padla i kamna...

Za všechny zážitky to ale stálo. Expedice se velkým kruhem vrátila do Novosibirsku a odtud přes Rusko, Ukrajinu a Polsko domů.

Všichni se samozřejmě ptají, co chystá Vacek na příště. A plán opravdu existuje. Legendární dopravní prostředek do třetice. Chce prodat vétřiesku a koupit autobus, ojetou karosu. Kam by se s ní vydal? Nejspíš zpátky do míst, kde byl letos: do údolí řeky Čuji tekoucí z Altaje k Novosibirsku. Tohle místo mu učarovalo.