Všechny kvůli totalitě odešly ze své vlasti a v zahraničí se proslavily.
"Ze začátku jsem se potýkala hlavně s jazykem. A to i přesto, že jsem měla němčinu předtím ve škole," vzpomíná na začátky dnes šestašedesátiletá Ludmila Rakušanová v knize České ženy bez hranic.
Kromě toho se musela sžít i s odlišnou mentalitou a pochopit ji. "To mi trvalo docela dlouho. Myslím, že úplně jsem to překonala, až když se mi narodila dcera a začala chodit do školky," říká Rakušanová s tím, že dnes je ráda, že si za svůj druhý domov zvolila právě Německo.
V emigraci si však prošla i hodně těžkými chvilkami. Ta první nastala jen několik měsíců poté, co z Československa odjela. "V roce 1969 se upálil Jan Palach, který byl stejně jako já z filozofické fakulty. Já jsem chodila o ročník výš," připomíná nelehké chvilky, kdy měla pocit, že se musí okamžitě sbalit a odjet zpátky do Československa.
"Připadala jsem si, že jsem zradila," přiznává Rakušanová a dodává, že dokonce došla až na nádraží. Její přítel a budoucí manžel jí nesl kufr. "A pak jsme ho zase nesli zpět. To první vzedmutí mě opustilo, ale nekonečný smutek jsem cítila stále," přibližuje Ludmila Rakušanová.
Komunisté neprojevili vstřícnost ani při pohřbu maminky
Druhá těžká chvíle nastala, když zemřela v Československu náhle její maminka. A ona měla zakázáno přijet na její pohřeb. "Odebrali mi občanství, žádná vstřícnost ze strany komunistického režimu nepřicházela v úvahu. Maminčin pohřeb znám jen z fotek," přibližuje Rakušanová, která dnes pracuje jako novinářka na volné noze.
Do Československa se mohla vrátit až v roce 1989, přiletěla na pozvání Václava Havla v prosinci a lidem se představila v televizních zprávách spolu s Otou Šikem a Tomášem Baťou.
Zažívala tehdy zvláštní pocity. Zatímco všichni kolem ní prožívali euforii a měli pocit, že po pádu komunismu už bude vše snadné, ona cítila, že práce teprve začíná. "Když jsem o tom s někým mluvila, přišlo mi, že kazím všeobecně dobrou náladu. Radši jsem si to nechávala pro sebe," říká Ludmila Rakušanová
Křest knihy České ženy bez hranic
Další z dvanácti výjimečných žen, které kvůli totalitě musely opustit Československo a které představuje kniha České ženy bez hranic, jsou například Soňa Červená, Eva Jiřičná, Lea Vivot, Běla Gran Jensen nebo Ája Vrzáňová.
Držela se plotu, aby ji agenti neodvezli
"Hledal jsem něco, co by bylo společným motivem pro ně všechny. Deset otázek, které jsem měl připravené, sloužilo jako jakýsi stromek, na který jsem jako ozdoby navěšoval jejich jednotlivé odpovědi," přibližuje autor Jiří Boudník.
Autor příběhy všech žen znal předem, o některých podrobnostech však nevěděl. "Třeba to, jak se Ája Vrzáňová držela plotu, aby ji tajní agenti STB neunesli a neodvezli zpět z Londýna do Československa. To bylo v roce 1950," konstatuje Boudník.
Další portrétovaná žena, Paulína Pořízková, zase líčila těžké začátky ve Švédsku. Děti se jí ve škole posmívaly, že je z východního bloku.
Na křtu knihy, který se uskutečnil minulý týden, se sešla i šestice představených žen. "Jsem ráda, že si na mě také vzpomněli," řekla Ája Vrzáňová, podle níž je každý z příběhů zajímavý. "A těší mě, že tím, jak jsme si udělaly jméno v zahraničí, můžeme pomoct dobré věci," připomněla čtvrteční charitativní dražbu kalendáře.
