V březnu 1952 ho zatkla StB. V říjnu téhož roku stanul před soudem. Svou výpověď se Jiří Světlík musel naučit bezchybně a celou nazpaměť. Pokud by se od předem připravených slov odchýlil, čekal ho trest smrti.
Od předsedy senátu si při tehdejším politickém procesu vyslechl dvacet let za vyzvědačství a velezradu.
„Člověk musí být optimista a věřit, že to dobře dopadne. Když se situaci poddá, zlomí ho to,“ zdůrazňuje čtyřiadevadesátiletý Plzeňan. Za své statečné postoje získal v sobotu v Národním divadle v Praze Cenu Paměti národa.
Optimismus ho neopustil ani v nejtěžších chvílích. Ačkoli mu hrozilo nebezpečí a tvrdý postih, nebál se pomoci druhým. Jako vyučený tiskař se v roce 1948, kdy komunisté jeho otci tiskárnu zabavili, přesunul do porcelánky v Lokti u Karlových Varů.
Brzy začal společně s dalšími shánět pro vězně z nedalekých uranových dolů jídlo, předával také dopisy jejich příbuzným. Kromě toho posílal informace o fungování pracovních táborů do zahraničí.
V té době netušil, že se v podobném zařízení brzy také ocitne. Mimo jiné fáral na Jáchymovsku. Vůbec nejhorší však bylo období, které strávil ve věznici Kartouzy ve Valdicích u Jičína.
„Protože jsem byl špion a vedoucí skupiny, amnestie v roce 1960 se mě netýkala. Převezli mě do Kartouz, kde jsem mačkal sklo u pece. Vyráběli jsme ověsky na lustry. To byla absolutně největší dřina, horší než celé fárání na šachtě,“ porovnává.
V uranových dolech se navíc, jak říká, mohl vypracovat. Později začal dělat radiometristu. Jeho spoluvězni mu půjčovali odbornou anglickou či německou literaturu.
„Kdybych měl takové knihy doma, když mě sebrali, pověsili by mě rovnou na schodech,“ doplňuje. Během deseti let, jež strávil za mřížemi, potkal celou řadu významných osobností.
S nadsázkou hovoří o tom, že v Kartouzích na prvním oddělení se nacházel jeden lump vedle druhého. „Univerzitní profesoři, doktoři, poslanci. Dokonce jsem přes půl roku byl s Frantou Přeučilem, který byl odsouzený v procesu s Miladou Horákovou,“ zmiňuje.
S osudem se musel poprat i po svém propuštění v roce 1962. Vrátil se zpátky k rodičům. Nemohl totiž sehnat zaměstnání v oboru.
„Kdepak vezmou tiskaře zločince?“ vypráví. Chodil tedy se svým otcem po Plzni po známých a hledal alespoň nějaké místo. Nakonec skončil jako skladník v Kovodružstvu.
„Předsedou tam byl komunista jako prase. Ale po prověrkách v roce 1968 mě propustili a šel jsem dělat do smaltovny,“ pokračuje. Ostatně právě na otce Jiří Světlík často vzpomíná. Jeho rady ho po celý život provází.
„Jedno z jeho hesel bylo: když máš pravdu, neboj se ani boha ani krále,“ uzavírá.