„K nářečí jsem se dostal tím, že jsem už odmala poslouchal staré tetičky a strejčky, kteří takhle ještě mluvili. Pak jsem se bulačinu musel vyloženě učit. Je třeba říct, že hodně ji znám z chodských písniček, které jsou v ní napsané. Jak zpívám vlastně celý život, tak už jsem si to nějak zažil,“ říká Josef Kuneš.
Už jako kluk chodil s rodiči na Chodské slavnosti.
„Tradice se mi líbily. A hlavně mě zaujaly dudy. Ještě než jsem začal chodit do školy, řekl jsem si, že na ně budu hrát. A stalo se. Začal jsem s nimi ve čtvrté třídě. Snažím se zároveň jít trochu do hloubky a třeba studovat historii dudáckých muzik,“ sděluje.
Bulačina má podle něho svoje specifická pravidla. Své přízvisko získala díky tomu, že slovesa byl, byla, nahrazují výrazy bul, bula. A podobných odlišností oproti klasické češtině je tu mnoho.
„Třeba místo K se používá H, takže například kdopak se řekne hdopak. Přídavná jména nekončí na dlouhé ypsilon, ale na ‚-yj‘. Třeba spisovné slovo je který, hovorově se používá kterej a my na Chodsku řekneme kteryj,“ uvádí některé z příkladů Josef Kuneš.
Bulačina má také pro některá slova speciální označení, která se velmi odlišují od spisovné češtiny. „Borůvky se řeknou barovnice. Mám kamarádku v Postřekově, která, až když v Plzni studovala na vysoké škole český jazyk, zjistila, co tohle slovo znamená. Calta je v chodském nářečí vánočka, krákorka zase borová šiška,“ vyjmenovává.
Jeho nejoblíbenějším slovem v bulačině je prý ňuchňa. „Moc se mi líbí. Znamená to hlupák. Často se používá výraz: Ty jeden ňuchňo s ňuchňou. Hezké slovo je také obšour. Člověk by očekával, že to bude znamenat kdo ví co, ale je to financ, tedy strážník, který hlídal hranici,“ prozrazuje muzikant, který příběhy v chodském nářečí vypráví při koncertech dudácké kapely.
Příběhy v bulačine vyprávěl i dětem v Plzni
Před nedávnem měl možnost poprvé vystoupit se svým pořadem, kde pouze sám vypráví pohádky a poudačky a k tomu občas přidá nějakou píseň na dudy.
Prvními diváky byli ti z plzeňského Divadla Alfa. Šlo o první pořad z cyklu, který je zaměřen na vyprávění příběhů.
„Věděl jsem, že tam budou i děti, měl jsem proto trochu problém, jaké vyprávění vybrat. Nejvíce je totiž těch lechtivých, které jsem zvolit nemohl. Často u takových poudaček není důležitý příběh ani pointa, ale spíše samotný fakt, že jsou v nářečí,“ konstatuje.
Příběhů v bulačině prý existují stovky. Ty nejznámější sepsal, stejně jako chodské písně, národopisec Jindřich Jindřich. „Hodně jich ale nikde zaznamenáno není. Předávají se ústně,“ podotýká.
Přestože chodské tradice nejsou pro obyvatele regionu každodenní záležitostí, stále zde žijí. „Je to tedy asi hlavně díky nejrůznějším souborům. Stále jsou ale ještě na vsích babičky, které chodí v krojích, třeba v neděli do kostela. A bulačinu je také ještě někde možné zaslechnout,“ doplňuje.
