„Jsem nadšený, rozhodně to pro mě byla dobrá zkušenost. Je to zase něco jiného než se mlátit v bitvě nebo dělat nacvičené představení pro lidi. Atmosféra byla skvělá, Plzeňáci mě podpořili a fandili. Bylo je dobře slyšet i přesto, že jsem měl helmu a přes tu se toho moc nedostane,“ svěřil se Ondřej Šeda.
Stoupnout si v plné zbroji před zaplněnou halou do klece, takzvaného oktagonu, byl prý zvláštní pocit.
„Bylo to něco jiného, než na co jsem zvyklý. Člověk si přišel jako v nějaké aréně. Navíc při bitvách šermuji v sedmikilové prošívanici a otevřené přilbě. Zbroj, kterou jsem měl na sobě tady, vážila čtyřicet kilogramů. Jenom samotná přílba měla deset kilo. Je to velký rozdíl. Docela dost mě to v zápase omezovalo,“ konstatoval Ondřej Šeda.
Boj šermířů v plné zbroji |
O tom, že pohybovat se v takto těžké železné zbroji není žádná legrace, se přesvědčil už při tréninku, který trval zhruba dva měsíce.
„Trénoval jsem hodně fyzičku, takže to byly sprinty, kardiocvičení. Hlavně, abych to udýchal. Myslím si, že se mi to docela povedlo. Ve zbroji je to každopádně hodně obtížné. Když jsem třeba zkoušel přesekávat přes hlavu, skoro jsem se převážil. Těžiště je úplně jinde. Udržet stabilitu je složité. Navíc přes přilbu poměrně špatně vidíte, takže špatně odhadujete údery,“ popisuje těžkosti spojené s výstrojí.
Ovšem její bytelnost bojovník během střetnutí nejednou ocení. Údery mečem totiž opravdu nejsou nijak kašírované a z pozice diváka působí poměrně hrozivě. Obzvláště ty, které míří na hlavu. Ta bývá při podobných zápasech asi nejčastějším terčem.
Rány do hlavy mečem? Jenom takové klepání
„Je to sice pořádná rána, ale vzhledem k tomu, že mám hodně dobrou přilbu, tak mi údery přišly jen jako takové klepání. Ani jsem je moc necítil. Často po přilbě sklouzly. Navíc mám vevnitř pořádnou vycpávku. Přilba skvěle sedí na ramenou. Když dostaneš ránu do hlavy, tak to s krkem nehne. Přilba se opře do ramen a není to pro něj taková zátěž,“ podotýká Ondřej Šeda. Naopak nekryté jsou lokty a zadní strany kolen.
Kromě úderů mečem jsou povoleny také kopy a rány loktem. „Je třeba si hlídat i tohle. Dávat rány loktem je ale náročné. Překáží vám meč i přílba,“ sděluje. Tři minutová kola s desítkami kilogramů zátěže jsou navíc náročná.
„Žízeň jsem dostal až ve druhém kole, tak to nebylo tak hrozné. Horko je, ale dá se to vydržet. V létě, když jste na bitvě a je třicet stupňů ve stínu, tak je to horší. Tady na vás nikde nepražilo sluníčko, takže bych řekl, že ještě možná byla zima,“ směje se šermíř.
Jeho soupeřem byl zkušený Němec Michael Ziemann. Šlo o jasného favorita, který nakonec při Dni rváčů zvítězil v kategorii Profight.
Západočeský bojovník mu ale nedal nic zadarmo. „S výkonem jsem byl spokojený. Spíše si myslím, že jsem ho docela překvapil. Dal mi určitě více ran, ale také toho dost schytal. Snažil jsem se a nešetřil ho,“ dodává s úsměvem reprezentant oddílu kontaktního šermu HMB Plzeň.
I úder, který jde mimo, stojí mnoho sil
Každý úder naplno stojí při zápase síly. I ten, který soupeře netrefí a jde mimo. „Zbytečně to oslabuje. Naplno jsem tak dával jen ty údery, při nichž jsem šel najisto,“ sděluje Šeda. Ten je zvyklý spíše na zápolení při rekonstrukcích nejrůznějších bitev.
„Jiné je to v tom, že v bitvě ti nikdo nenapálí ránu vší silou. Máš tam taky vedle sebe kamarády, kteří tě kryjou. V bitvě se hlavně nebojuje jeden na jednoho, ale musí se během ní držet šik. V kleci jde člověk jen sám za sebe, a může si pak jen sám sobě nadávat a na nikoho to nemůže házet,“ jmenuje rozdíly mezi oběma šermířskými odvětvími.
Co se zranění týče, riziko je prý zhruba stejné. .„Náhodou se může stát cokoli. Těžko říct, co je horší. Jak jsem byl na spoustě bitvách, tam si třeba dost často zvrtnete kotník, obzvláště když před bitvou naprší. Občas někdo bodne, kam nemá, třeba do tváře. Řekl bych, že je to nastejno. Ani v jednom případě se nejdeme zabít. Jak říkám, jde hodně o náhodu,“ míní.
Na rozdíl od fullkontaktních zápasů mají bitvy dohodnutý scénář a průběh. „Ani v nich ale nevím, kam mě kdo sekne. Nicméně je fakt, že tam ty údery většinou nejdou takovou silou. Spousta lidí si tam jede zablbnout, ne se zrakvit. Tím ale neříkám, že to nebolí,“ doplňuje s úsměvem.
