"Přesto, že jsme dostali sedm branek, to byl pro mě svátek, užíval jsem si to. Dlouho jsem nehrál, trénoval prakticky sám a nemohl sehnat angažmá," říká 27letý fotbalista, který se zapsal do povědomí fanoušků svými úniky po pravé straně hřiště a hlavně neskutečně dlouhými autovými hody.
Loňskou sezonu jste ale zakončil v druholigovém Mostu?
Jenže tam mě končila smlouva a její prodloužení nevyšlo. Proto nastalo dlouhé čekání na další pokračování kariéry, až mě vysvobodili domažličtí trenéři Zdeněk Michálek a jeho asistent Zdeněk Bečka. S oběma se pochopitelně znám dlouho z Viktorie Plzeň.
To nepomohli ani fotbaloví manažéři s kterými spolupracujete?
Bohužel nepomohli. Mluvil jsem snad s deseti, ale nic, hlavně zahraničí žádné nebylo. Proto jsou Domažlice moje vysvobození a jsem za to velmi rád. Vždyť jsem byl jedenáct týdnů v nejistotě.
Váš starší bratr Petr a rovněž odchovanec Viktorie, který nastupuje ve středu obrany, vás nelákal do druhé maďarské ligy?
Já bych tam s ním také šel, ale zájem byl z jejich strany jen o středního obránce a proto padla volba na něho. Okusí si tamní druhou soutěž, jako já naší třetí v Domažlicích.
První mistrovský duel v ČFL jste za Jiskru odehrál ve známém prostředí. V Luční ulici proti béčku Viktorie. Jak jste se cítil?
Hrát proti svému bývalému klubu je nejen velká motivace, ale hlavně zpestření. Vždyť ze stadionu v Luční ulici téměř vidím dům, kde bydlím. A také je to vzpomínka na moje fotbalové začátky.
Vyhráli jste překvapivě vysoko 5:1. Překvapil vás takový vývoj zápasu?
Nebylo to lehké utkání, mladíci v béčku Viktorie byli hodně běhaví! Ale naše výhra byla zasloužená.
Byla v derby motivace vidět na vašich nových spoluhráčích?
To určitě, vždyť jich dvě třetiny základu prošlo Viktorkou.
