Andělé na mříži vnější zdi katedrály svatého Bartoloměje mají čepice a šály, které jim upletli a přinesli Plzeňané. (20. ledna 2016) | foto: Ladislav Vaindl, 5plus2.cz

Andělé u katedrály mají čepice a šály. Výbavičku má i zázračný Vošahlík

  • 6
Pestré šály a čepice upletli Plzeňané andělům, kteří zdobí mříž u zadního vnějšího oltáře katedrály svatého Bartoloměje na náměstí Republiky. Teplé oblečení dostal i ten nejznámější z devětadvaceti andělů zvaný Vošahlík nebo Ošahánek, na kterého si chodí lidé sáhnout pro štěstí.

„Je to určitě vtipné. Takové nápady se mi líbí. Je hezké vidět, jak lidé u andílků stojí a usmívají se,“ říká Plzeňan Marek Hájek.

Všechno začalo už loni 19. prosince, kdy dostal zimní výbavičku první z andělů. Jeho fotka se začala šířit internetem a neznámý dobrodinec získal řadu následovníků. Každá z barokních tvářiček se nakonec dočkala své vlastní módní kreace. Lidé popustili uzdu fantazii a tak mají čepičky i šály různé vzory a barvy.

Ve městě vyvolali oblečení andělé velkou vlnu nadšení a radosti a stali se velkou atrakcí. „Líbí se mi to. V šedobílé zimní Plzni je to velké oživení. Andělíčci na mříži kostela jsou pro Plzeň důležití. A tím, že je lidé oblékli, si k tomuto místu vytvořili ještě bližší vztah,“ říká Aleš Hejna z projektu Křížky a vetřelci, který mapuje drobné umění na území města.

Andílci z plzeňské katedrály oblékli čepice a šály poprvé. Fenomén oblékání soch ale není ničím novým. Naopak jde o záležitost, která je dobře známá i z historie.

Legenda o katu a andělovi

Pověst o andělovi z kostelní mříže, který nosí štěstí, vznikla zřejmě v 18. století. Tehdy se v plzeňském kostele ženil popravčí mistr, který ale do katedrály nesměl ani na vlastní svatbu a u oltáře ho zastupoval jeho přítel. Kat se proto modlil u zadního vnějšího oltáře chrámu a když se zvedal, přidržel se jednoho z andělů na kované mříži. Od té doby se traduje, že andělíček zvaný také Ošahánek nosí štěstí.

„Rozšířené to bylo zejména v období baroka. Sochy světců pro lidi představovaly spojení s Bohem a ti jim vyjadřovali svou vděčnost i tím, že jim šili na míru oblečky. Třeba sochy panny Marie měly často šatičky,“ konstatuje Aleš Hejna.

V současném Česku podle něho oblékání soch běžné není. Jsou ale některé země, kde jde o oblíbený zvyk. „Je tomu tak například v Japonsku. Tam jsou lesní svatyně, kam lidé nosí sochy Buddhy a těm také dávají oblečení,“ dodává Hejna.

Šaty na sobě často mívá také socha čůrajícího chlapečka v belgickém Bruselu. Ten má už několik stovek oblečků. Pestrý šatník má také Pražské Jezulátko z kostela Panny Marie vítězné.

,