V jihotureckém Gaziantepu, roztahaném dvoumilionovém městě kousek od hranic se Sýrií, dnes proběhne přátelák Turecko – Česko.
Jiřina Kábrtová si nevečer doma ve Svinově pustí televizi, bude fandit a vzpomínat. Na blonďáčka, pro kterého byla něco jako druhá máma. Vařila mu polévky, pekla buchty, brala ho s sebou do ostravských divadel, zařizovala lístky na koncerty spolužáka Nohavici a pokaždé mu pomáhala vstát, když se před ní v depresích rozplakal.
Marně mu opakovala, že na maniodepresivní psychózu existují léky: „Fráníček, můj andílek modrooký, jen mávl rukou: Žádné prášky, Jiřinko, zpomalí tě. Cožpak jsi někdy viděla fotbalistu, který by se sám od sebe rozhodl, že se bude po hřišti loudat? Já jsem přece tryskomyš.“
Žádná ostuda za to nestojí, aby si člověk vzal život. David Bystroň udělal totéž.
