V úterý 13. srpna 2002 se i přes snahu stovek dobrovolníků, záchranářů, hasičů, policistů a strážníků dostala voda z rozbouřené řeky Radbuzy v centru Plzně i přes pytle s pískem, kterými bylo obložené zábradlí nad řekou.
Voda zalila okolní ulice, přelila se přes most U Jána s tramvajovými kolejemi. Obrovskou rychlostí zatápěla sklepy okolních domů, valila se do podzemních garáží tehdejšího Domu kultury. Policisté hlídali, aby se nikdo kromě hasičů nedostal za pásky příliš blízko k vodou zalitému nábřeží.
Jako zjevení pak vypadal na Denisově nábřeží vlasatý muž v košili, kalhotách vyhrnutých nad kolena a botami v jedné a kufříkem v druhé ruce, který šel zatopenou ulicí směrem k vyvýšenému suchému místo v křižovatce U Jána. Kde se tam vzal?
Vysvětlení bylo jasné. Byl to tehdejší šéf polikliniky na Denisově nábřeží Norbert Plch. Jako kapitán opouštěl „loď“ úplně poslední. Dveřmi to už nešlo, vylezl do zatopené ulice oknem budovy ve zvýšeném přízemí.
„Já jsem jezdil do práce hodně brzo, byl jsem tam na pátou. To voda stoupala, nezastavovalo se to. Co jsme byli v budově, začali jsme hned stěhovat co nejvíc věcí do vyšších pater. Vše, co jsme dokázali přenést. Doufali jsme, že se vzestup zastaví. Ale to pořád nepřicházelo. Holky z oken sledovaly vodu. Pamatuji si, jak mi říkaly: ‚Ještě půl metru a voda se vylije.‘ Nikdo z nás si to neuměl představit,“ popisoval ráno 13. srpna 2002 Norbert Plch.
V osm hodin ráno poslal všechny pracovníky z polikliniky, ať jdou okamžitě domů. „Pět minut po osmé se voda z řeky vylila na silnici a pořád stoupala. Zastavila se až u podesty schodiště ve vchodu. Voda se do budovy dostávala z ulice i kanalizací. Já jsem odcházel jako poslední. Když jsem oknem vylezl do vody na nábřeží, napadlo mě, jestli dokážeme dát polikliniku znovu dohromady, když jsem viděl všechnu tu hrůzu kolem sebe. Po deseti letech, co jsme ji provozovali, jsem věřil, že to dokážeme i po povodni,“ popsal někdejší šéf zdravotnického zařízení.
Co zachraňoval v kufříku, který nesl? „Osobní věci, nic důležitého,“ řekl s úsměvem. Když byl 13. srpna v bezpečí, jel se domů převléct. Druhý den už voda klesala, podařilo se mu do polikliniky vrátit.
Co nejdříve začít poskytovat lékařskou péči
„A zůstal jsem v ní dalších 14 dnů. Byli jsme bez elektřiny, bez všeho. Po odčerpání vody jsme začali zjišťovat škody a pomalu uklízet. Čekali jsme netrpělivě na statiky. Říkali, že barák je dobrý, poctivý, ale nevěděli jsme, jestli ho voda někde nepoškodila. Měli jsme štěstí, žádné viditelné poškození tam nebylo, mohli jsme pořád do budovy. Ale začaly padat domy na Roudné. Statici se do budovy polikliniky dostali až v druhém týdnu. Naštěstí jejich závěr byl pro nás pozitivní. Začalo nekonečné vyklízení, likvidování zničených věcí, desinfikování. Ven jsme se v těch dnech dostali jen na obědy do pivovaru, kam chodili i hasiči. Museli jsme nechat okopat stěny, které byly pod vodou. Měli jsme zapůjčené vysoušeče, aby zdivo rychleji vyschlo. Když jsme asi deset let po povodni z polikliniky odcházeli, ve sklepích budovy ještě nebyly opravené všechny škody. Prioritou bylo, aby se co nejdříve začala poskytovat lékařská péče,“ vybavil si Plch.
První ordinace otevřely ještě v srpnu. Z doby, kdy voda už opadla, ale okolí bylo pořád ještě plné bahna a ze sklepů budov na nábřeží čerpadla neustále vysávala obrovské množství vody, má Plch i jeden nepříjemný zážitek.
K budově polikliniky asi čtvrtý den po povodni přišel starší pán s vnučkou a vehementně se dožadoval ošetření na pohotovosti. „Vysvětloval jsme mu, že pohotovost nefunguje, že jsme byli vytopeni při povodni. On trval na tom, že je musíme ošetřit a že si bude na nás stěžovat. Odsouhlasil jsem mu, že si může stěžovat, kde chce,“ popsal Plch.
Tisíciletá povodeň, která ničila v kraji v srpnu 2002 vše, co jí stálo v cestě, přišla podle Plcha necelé dva týdny poté, co společnost doplatila poslední splátku z desetiletého úvěru, který si kvůli poliklinice vzala.
„Posledního července 2002 jsme úvěr doplatili, 13. srpna přišla povodeň. Od pojišťovny jsme nedostali ani korunu, protože jsme měli pojištění proti vodě, ale ne proti povodni nebo záplavě. Museli jsme začít znovu. Věřili jsme, že když jsme to zvládli jednou, že to dáme i podruhé. A dokázali jsme to,“ uzavírá Norbert Plch vzpomínání.
