Armádní piloti z Líní se záchranáři připevněnými na lanech v podvěsu pod vrtulníkem vyzvedávali lidi z domů uvězněných v rozbouřené vodě poprvé v roce 1997 na Moravě. Tam za pochodu vše zdokonalovali na základě nově nabytých zkušeností. O pět let později velká voda ničila Plzeňský kraj, jižní Čechy, Prahu a postupovala přes sever Čech do Německa.
Z domovského letiště v Líních u Plzně to měli k zásahům mnohem blíž. I tak se v srpnových dnech roku 2002 domů příliš často nedostali.
Marek Bohuněk byl v roce 2002 záchranář, nyní už je z něj pilot. V paměti stále má neděli 11. srpna 2002, kdy nastoupil do běžné služby. Pršelo.
„Nastoupil jsem v neděli a domů se dostal za týden. Pro mě se ty dny smrskly do pár bodů. Šup do kabiny, letíme tam a tam, záchrana lidí pomocí vrtulníku. Když jsme skončili na jednom místě, buď jsme letěli pomáhat na další, nebo se vrátili na letiště. Po chvíli další vzlet a další zásahy. Jako letka jsme takhle vytáhli do bezpečí přes 60 lidí,“ vzpomíná Marek Bohuněk.
V pondělí 12. srpna prudce stoupaly hladiny řek v povodí Berounky v kraji. Na hasičské stanici v Přešticích byl připravený hasič Karel Hůla, v té době druhým rokem hlavní instruktor lezeckých skupin Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje.
Začínali se silnými baterkami na přilbách
„V pondělí volal pilot Pavel Špilka, abychom měli v Přešticích připravené dva nebo tři lidi. To už byla zvednutá voda a hasiči jezdili k zásahům. Večer Pavel volal, že letíme. První zásah byl v Nezvěsticích. Měli jsme se vracet, ale letěli jsme k dalšímu zásahu. Pak k dalšímu a dalšímu... Tehdy jsme my, lezci začínali se silnými baterkami na přilbách. Byla to výrazná pomoc, dávaly hodně světla. Skoro jako ve dne. Když jsme se ale spouštěli pro lidi do domů, museli jsme překonávat prach zvířený proudy vzduchu od vrtulníku z půd a částí rozebraných střech. Bez brýlí to nešlo,“ uvedl Karel Hůla.
Samostatně stojící dům v Nezvěsticích byl nejen první zásah těchto povodní, kdy Karla Hůlu spouštěli na laně už za tmy z vrtulníku pro lidi na střechu domu. Dům v průběhu několika desítek minut ze všech stran oblila dravá řeka a její hladina stále stoupala.
Na záchranných člunech se už hasiči neměli šanci k nim dostat a zachránit je. Proto povolali vrtulníky. Velmi zkušení piloti Pavel Špilka a Jiří Jogl tehdy při nočním zásahu poprvé vyzkoušeli systém, kdy jeden vrtulník zmapuje situaci a zároveň hlídá okolí druhého stroje, ze kterého zachraňují lidi.
„Za tmy je takový zásah samozřejmě mnohem složitější než za světla. Přistoupili jsme k tomu, že jeden z vrtulníků nasvěcoval velmi výkonnými světly místo, kde zasahoval druhý vrtulník,“ vysvětlil Jiří Jogl.
Pilotům zásah komplikovaly blízké stromy i elektrické vedení. „Je to problém, protože pořád musíte myslet i na to, že vám na laně pod strojem visí lidé, které zachraňujete, a i s nimi se musíte vedení vyhnout,“ doplnil Pavel Špilka.
Letku noc nepřekvapila
Takové zásahy mohou dělat jen velmi zkušení piloti. „Naši piloti umějí sednout i bez světlometů. Letka byla vycvičená tak, že nás noc nepřekvapila. Při metodě dvou vrtulníků první stroj místo vyhledal, osvítil a ustoupil do bezpečné vzdálenosti. Druhý vrtulník pak ve světle reflektoru bezpečně zasahoval. Navíc z prvního vrtulníku na něj nepřetržitě dávali pozor, jestli nemá příliš blízko nějakou překážku. Tenhle postup se nám velmi osvědčil,“ shrnul pilot Pavel Špilka.
I když se za 20 let technika zase posunula výrazně dopředu a piloti mají mimo jiné k dispozici speciální brýle pro noční vidění, Špilka s Joglem se shodli, že by na tehdejších postupech ani dnes neměnili asi nic.
Lepší a modernější vybavení mají i lezci. Při záchranách v posledních letech například častěji využívají speciální sítě pro převoz zraněných v závěsu než dříve obvyklá vakuová nosítka. Pilot Jiří Jogl připomněl, že se zachraňováním lidí vrtulníky se začínalo v Alpách. U nás to vyzkoušela už za minulého režimu Horská služba v Krkonoších.
„Počátky byly takové, že záchranář upevněný k lanu letěl v podvěsu pod vrtulníkem deset i více kilometrů. Celý zmrzlý pak ošetřoval pacienta a pak se oba na laně pod vrtulníkem vraceli zase deset a více kilometrů zpět. Možná, že se na místě zásahu ošetřovali zraněný člověk a zmrzlý záchranář navzájem,“ žertuje Jiří Jogl.
Když do České republiky dorazily v roce 1996 polské vrtulníky Sokol, piloti začali využívat jejich vyššího výkonu a také změnili způsob zásahu. Když se na místě nedalo přistát, spouštěli záchranáře na laně palubním jeřábem z vrtulníku přímo ke zraněnému. „Kluci slanili, odpojili se a my jsme odletěli, abychom na ně nefoukali. Když byl pacient ošetřený a připravený, zavolali a letěli k nim. Spustili jsme lano a buď jsme je vytáhli jeřábem na palubu, nebo na podvěsu na laně přenesli nedaleko do místa, kde se dalo přistát a naložit je na palubu vrtulníku,“ shrnul Jiří Jogl. Jogl i Špilka se shodují, že zatím nikdo nic lepšího nevymyslel.
Kovbojské začátky
S úsměvem vzpomínají na 90. léta, na začátky letecké záchranné služby v západních Čechách. Jak v úplných začátcích začínali vojenští piloti vrtulníků spolupracovat s tehdejšími hasiči z plzeňské Škodovky a lidmi ze šumavské Horské služby. Dnes všechny složky Integrovaného záchranného systému cvičí společně.
„Už to dávno není takové kovbojské jako v samých začátcích, kdy se pro spolupráci vyzobávali lidé, kteří měli nějaké zkušenosti se slaňováním,“ vzpomínal na pionýrské doby leteckých záchranářů v regionu Jiří Jogl, který loni ukončil svoji profesionální kariéru za řídící pákou vrtulníku.
Jaké jsou teď jeho pocity? „Je to složitější. Člověk se ohlédne za každým zvukem na obloze. Ale postupně si zvyká. Já měl to štěstí, že půl roku po odchodu z armády jsem odletěl do Afriky a tam cvičil piloty a létal v různých misích. Vydržel jsem tam rok a pak pokračoval dál. Když vidím piloty, kteří v Líních létají leteckou záchrannou službu, jsem rád, že jim to opravdu jde. Většinou jsou to kolegové, kteří ještě prošli našima rukama. Mám z toho radost. Navíc tu mám syna, který také létá záchranku,“ shrnul Jiří Jogl.
