Říkal jste, že lidé mají v nemocnici nebo doma nevyléčitelně nemocného a neví, že hospic existuje. Je to škoda?
O tom jsme v Hospici svatého Lazara přesvědčení. Kdyby pacienti, jejich příbuzní či lékaři znali možnosti hospicové péče, bylo by snazší napojit se na paliativní péči, která je pro pacienta na sklonku života daleko smysluplnější než péče nemocniční, kde ho čekají další vyšetření, měření tlaku či glykémie. Je naopak výborné, když si nemocný uleví v pohodlí lůžkového hospicu nebo v pohodlí domova, kde má blízké. Je v prostředí, které zná, a péče vlastně přijede za ním. Existují totiž přípravky moderní medicíny, které jsou určené pro použití v domácím prostředí pacienta.
Podmínkou však je, aby u pacienta stabilně byl někdo z blízkých?
Ano, je to tak. Ale výhodou je, že příbuzní mají od mobilního hospicu vše přichystané. Například mají připravené injekční stříkačky s dávkou léku nebo i další utišující léky. Rodina je edukovaná, je připravovaná na situaci, která může nastat. Příbuzní tedy nejsou vyděšení, vědí, co mají zhruba dělat, a mají po ruce utišující prostředky. Když se něco stane, zavolají sestřičce, ta jim poradí. Když léčba nefunguje, sestřička vyjede, nebo s ní přijede i lékař.
Je známé, že hospice v Česku musí využívat vícezdrojového financování. Hospic svatého Lazara financují nyní z 51 procent zdravotní pojišťovny, deset procent obstarává kraj a město Plzeň, zbytek se platí z darů lidí či firem a z plateb pacientů. Není chyba, že tuto péči nepokryjí zdravotní pojišťovny?
Pojišťovny péči nepokryjí, protože se jedná nejen o zdravotní, ale i o sociální služby. Paliativní péče je komplexní služba, takže bychom samozřejmě byli rádi, kdyby péči pokryly zdravotní pojišťovny, ale ony se tomu z logických důvodů brání. Doufáme však, že se z jejich strany situace zlepší. Třeba v případě mobilního hospicu se jedná o službu obrovsky personálně i mobilně náročnou. Když to srovnám, v lůžkovém hospicu se postarám jako lékař o 28 pacientů za den, ale v případě mobilního hospicu trvá návštěva hodinu, hodinu a půl, plus cesta, takže lékař za den může navštívit maximálně čtyři až pět pacientů.
Je to psychicky náročná práce, nebo je naopak jednodušší v tom, že rodina je se smrtí svého blízkého smířená?
Je to individuální, někdo se chová úžasně, někdo není s nemocí smířený. Rodina si nás někdy zavolá a my vidíme, že pochybují o rozhodnutích.
Pochybují, jestli jejich blízký musí umřít?
Také se to stává. V těchto případech je umění takzvaně přehodit výhybku. Nenásilně, pomaloučku pak rodinu připravujeme a doprovázíme. U hospiců je slovo doprovázení velmi důležité, protože my je doprovázíme v jejich starostech, strastech, v jejich utrpění. Když srovnám lůžkový a domácí hospic, za mě je vždy náročnější ten domácí, protože je tam někdy větší publikum a s tím spojené různé názory. Kvůli tomu pak příbuzní nedodrží předepsanou medikaci, řeknou si, vždyť tatínek nemá bolesti, tak proč bychom utišující injekci píchali. Ale když utišující látku nepíchnou, pacient bolesti má a není to vůči umírajícímu šťastný postup. V lůžkovém hospicu toto zajišťují sestřičky, které mají nadhled, zkušenosti, hodně komunikujeme o stavu pacienta, zatímco v případě mobilního hospicu zpětnou vazbu přináší rodina. Hůře se pak dopátráváme, o co jde.
Uvedl byste příklad?
Zažíváme to i v paliativní ambulanci, kam přichází pacient, který má podle manželky kruté bolesti. Pak manželka s pacientem dorazí a já se pacienta zeptám, zda má bolesti a on odpoví ne.
Příbuzní tedy stav pacienta zveličují?
Oni to samozřejmě nemyslí zle, ale pacient to prožívá jinak než příbuzný. Manželka trpí, protože se s manželem o nemoci často baví, neustále se ho vyptává, jak se cítí, manželovi to leze na nervy, protože se o tom baví pořád, takže ji utne a ona si v té chvíli myslí, že má velké bolesti. Přesvědčí ho tedy k návštěvě paliativní ambulance. Někdy se totiž stává, že blízcí nemocného jeho stav prožívají hůře než umírající.
Kolik umírajících je se smrtí smířeno? Dá se to říci?
Není to vůbec samozřejmé, že se lidé se smrtí smíří. Můj odhad berte velmi s nadhledem, ale tak 20–30 procent lidí dojde hezky zvolna ke smíření se smrtí. Někdy to totiž ani nejde, protože už jsou v takovém zdravotním stavu, že toho nelze docílit. Se svým stavem bojují a někdy se stává, že když dostanou chuť se o konci života bavit, smiřovat se se smrtí, jsou v terminálním stavu a nejsou toho už schopní.
Vy jste lékař a staráte se o umírající. Je to pro lékaře naplňující práce?
Určitě ano. Proto tu jsem. Za dobu pěti let, co jsem v hospicu, léčím bolesti a doprovázím pacienty, mě tato práce doslova nadchla. Je to totiž smysluplná práce, kterou lidé moc potřebují. Strašně moc potřebují vše sdílet, promluvit si, strašně moc potřebují individuální přístup. Na vizitě se s nimi hodně dlouho bavím, strašně moc potřebují komunikovat i rodiny umírajících. Máme tu naštěstí moc šikovnou psychoterapeutku. I sociální pracovnice a ošetřovatelé, které v hospicu máme, jsou úžasní lidé, kteří pocity s pacienty sdílejí.
Mají lékaři zájem tuto práci vykonávat?
Přibývá jich. Měl by k tomu přispět i nový obor paliativní péče na plzeňské lékařské fakultě. Nemůže to ale dělat každý lékař po medicíně. Napřed musí mít jinou atestaci, aby nahlédl pod pokličku toho, co a za jakou cenu se může pro pacienta na konci života udělat. Skvělý pan doktor Ondřej Sláma – první z představitelů paliativní péče v České republice – říká, že člověk, který by práci začal dělat hned po medicíně, by byl nebezpečný. My tu totiž v hospici někdy máme pacienty, které ještě pošleme na několik dnů do nemocnice, kde jim zavedou třeba stent do žlučových cest a kvalita jejich života se na týdny či měsíce zlepší.