Jak jste se dostala ke tkaní koberců?
Zdeňka: Po mateřské jsem hledala takovou práci, abych se stíhala starat o dvě děti a nemusela chodit na směny. Byla to vlastně náhoda, že mě v roce 1979 vzali do ÚLUVu (Ústředí lidové umělecké výroby). Napřed jsem pracovala v tzv. přípravně, kde se chystal materiál pro výrobu. Musela jsem se všechno naučit, bylo to pro mě úplně nové. Teprve potom jsem se dostala do dílny, kde se tkaly koberce na ručních stavech.
Bylo těžké se řemeslu naučit? Je pro to potřeba nějaký speciální talent?
Zdeňka: Nebylo úplně jednoduché naučit se tkát na ručním stavu. Spoustu věcí a úkonů se člověk naučí tím, že to dělá nějakou dobu. Samozřejmě musí být manuálně zručný a musí k tomu mít nějaký vztah. Většinou moc lidí nevydrželo, nebyla to dobře placená práce. Já jsem před mateřskou šila v Krasu, takže tato práce pro mě byla příjemná změna, nebylo to jako šít ve velké fabrice a tkaní mě začalo bavit.
Dnes se hodně hovoří o pracovních benefitech, v roce 1979 jsme takové slovo ani neznali. Jaké tehdy byly pracovní podmínky?
Zdeňka: Ve srovnání s prací v Krasu to pro mě bylo lepší, ale když si na to vzpomenu, pracovní podmínky byly vlastně hrozné. Výroba v malé vesnici Zboněk, textilní stroje a stavy na starém statku, v bývalých chlévech. Zázemí pro zaměstnance v podstatě nebylo žádné, vůbec se to nedá srovnat s podmínkami, které jsou ve firmách dnes. Než ÚLUV skončil, tak se nic nezlepšilo, pro revoluci v roce 1989 byly pracovní podmínky ještě horší.
Zdeňka Zábojová (70 let)
|
ÚLUV zanikl v roce 1992, vy jste se ale rozhodla ve výrobě koberců pokračovat na vlastní triko. Bylo to těžké rozhodování? Co bylo tím hlavním motivem? A co na to říkal manžel?
Zdeňka: Když jsme se s kolegyní dozvěděly, že se výroba bude rušit, domluvily jsme se spolu i s našimi manžely, že to zkusíme. Manžel mi to nerozmlouval, podporoval mě, se vším mi pomáhal a také finančně dotoval. Náklady na začátku nebyly malé a vlastně i během prvních let se vůbec nedá říct, že bychom vydělali nějaké peníze. Hlavním motivem bylo asi to, že jsem chtěla pokračovat v tom, co umím a co mě baví. Vůbec jsem to nebrala jako podnikání. Kolegyně asi po dvou letech s tkaním skončila, ale my jsme vydrželi.
Jaké největší překážky jste museli překonat?
Zdeňka: No těch bylo… Na začátku vyrobit stavy, sehnat materiál a dodavatele. Osnovy na stavy se musí dělat na velkých strojích, které se v té době všude rušily, takže zajistit je nebylo jednoduché. Dále prostory, kam stavy umístit. No a potom hlavně zajistit odbyt. Není úplně tak problém něco vyrobit, ale také pro to najít vhodného kupce.
Pokud vím, tkalcovské stavy vlastnoručně vyrobil manžel?
Zdeňka: Ano, první stav vyrobil s pomocí známého, který byl šikovný na výrobu technických strojů. V ÚLUVu byly stavy dřevěné, manžel je strojař, takže ty naše jsou kovové. Aby kvalita utkaných koberců byla stejná jako na původních stavech, museli stavy dokonale propracovat a seřídit. Začínali jsme s jedním ručním stavem, poté co kolegyně s tkaním skončila, vyrobil manžel druhý stav už sám. Takže máme dva stavy, abychom mohli vyrábět koberce o dvou šířkách - 50 a 100 centimetrů. Délka se může utkat jakákoliv.
Jak jste v začátcích prodávali? Sociální sítě nefungovaly a ani e-shopy jsme neznali. Jezdili jste na trhy, dodávali do obchodů? Asi se za těch 30 let podnikání způsob prodeje změnil?
Zdeňka: Výrobky z ÚLUVu se dodávaly do prodejen Krásná Jizba po celém Česku i Slovensku, ale ty se také zrušily. Začali jsme jezdit na řemeslné trhy a jarmarky, podařilo se nám dostat do Sdružení řemeslníků a tím jsme byli informováni o různých akcích po celé republice i na Slovensku.
Začátky prodeje nebyly jednoduché, učili jsme se naše výrobky správně nabídnout, chce to hodně kuráže vychvalovat svoje zboží. Naučit se koberce správně popsat, všechny výhody a použití, přednosti materiálu. Prostě z výrobce se stát i prodavačem. Časem jsme dodávali i do pár obchodů, ale tam je právě ten problém, že prodavači nemají ke kobercům žádný vztah a neumí je správně nabídnout. Nyní se zase učíme prodej přes internet, což je zase něco jiného, ale to už naštěstí řeší dcera.
Jak dlouho to trvalo od chvíle, kdy jste si řekli: jdeme do toho do prvního prodaného koberce nebo polštáře?
Zdeňka: Přesně to nevím, řešili jsme tenkrát spoustu věcí, ale nejméně rok to bylo. Když se zamyslím, tak vůbec netuším, jak jsme to všechno zvládli. Ale byli jsme mladší, tak to šlo všechno nějak samo, problémy se řešily za pochodu.
Kdy vás podnikání začalo živit?
Zdeňka: Manžel chodil do práce a při tom se mnou jezdil na řemeslné trhy a dokonce se naučil i tkát, sama bych to bez něj nezvládla. Nějak nás to uživilo, materiál na výrobu není levný, náklady jsou vysoké, museli jsme správně hospodařit s penězi. Teprve po několika letech jsme si vybudovali svoji klientelu, zákazníci byli spokojeni, vraceli se a doporučovali nás dál.
Nelitovala jste nikdy svého rozhodnutí?
Zdeňka: Ne, to určitě ne. Samozřejmě byly chvíle, kdy to bylo velmi těžké, ale nikdy mě nenapadlo, že bych s tkaním skončila. Až teď v posledních letech je to pro nás náročnější, naštěstí se k nám přidala dcera Blanka. Vždycky byla šikovná na ruční práce, naučit se tkát na ručním stavu bylo pro ni samozřejmé. Pomáhala s výrobou i s prodejem, ale brala to spíš jako koníček.
Blanka: O tom, že jsem se po letech k rodičům připojila, rozhodlo, že by tato výroba zanikla. Říkala jsem si, že když naši skončí, už se výroba nikdy neobnoví a to by byla škoda.
Blanka Šestáková, rozená Zábojová (45 let) Vystudovala Střední zdravotnickou školu v Brně, obor zdravotní laborantka. Po škole nastoupila do Nemocnice u sv. Anny v Brně, později odešla do firmy Biovendor, kde dodnes pracuje jako zdravotní laborantka ve vývoji a výzkumu. Do firmy svých rodičů se připojila před dvěma lety, tká koberce a má na starosti obchod a marketing. Je vdaná, má dvě děti. Mezi její koníčky patří rodina, zahrada a sport. |
Jak jste vnímala maminčino podnikání?
Blanka: Mamka začala s podnikáním v době, kdy jsem byla na střední škole. Tenkrát to šlo tak trochu mimo mě, byla jsem přes týden na internátu, když bylo potřeba, tak jsem našim pomohla. Nebrala jsem to tenkrát ani jako podnikání, prostě mamka dřív tkala v práci a teď doma.
Koberce, přehozy a polštáře vyrábíte unikátní technologií. Jste v ČR jediní? A existuje vůbec něco podobného někde jinde ve světě?
Blanka: Technologie naší výroby vznikla ve 20. letech minulého století, vymysleli ji technologové v soukromé textilce v Letovicích. Ruční stavy, na kterých pracovala mamka v ÚLUVu, zachránil majitel textilky po znárodnění. A ano, v České republice jsme jediní, ani v zahraničí jsme se nikdy s ničím podobným nesetkali.
Kde nakupujete materiál?
Blanka: Ovčí vlnu kupujeme od firem, které zpracovávají vlnu tak, aby byla přesně pro naše použití. Vlna musí mít určitou gramáž a musí být sesekaná na určitý počet zákrut, aby se po vyčištění správně rozvíjela. Snažíme se vybírat ji i tak, aby se barevně co nejvíce podobala ovečce, jsou různá plemena ovcí s rozdílnou kvalitou vlny.
Kam nejdál doputovaly vaše výrobky?
Zdeňka: Jeden náš velký koberec cestoval až do Texasu, naše zákaznice z Ostravy ho tam vezla své dceři.
Získala jste titul Mistr tradiční rukodělné výroby. Jste na to pyšná?
Zdeňka: Titul jsem získala v roce 2017, ministerstvo kultury vybírá každoročně řemeslníky, kteří vyrábí unikátní výrobky. Jestli jsem pyšná? Udělalo mi radost, že ocenili moji práci, nikdy by mě nenapadlo, že něčeho takového dosáhnu a vážím si toho.
Pyšná jsem na to, že se nám zákazníci po letech vrací, když řeknou, tento koberec mám třicet let a chci další. A těší nás, že jsme nikdy neřešili žádnou reklamaci.
