Původně jste zdravotní sestra. Jak dlouho jste v tomto oboru pracovala? Po maturitě jsem pracovala čtyři roky jako zdravotní sestra na neurologickém oddělení. Práce se mi líbila, kolektiv byl skvělý. Potom se mi naskytla příležitost pracovat jako učitelka péče o nemocné a praktického výcviku na střední zdravotnické škole. Bylo to ovšem v době totality a po několika špatných zkušenostech jsem se rozhodla vrátit se zpátky k práci v nemocnici. Byla mi nabídnuta tři oddělení, já si vybrala porodnici. Po doplnění příslušného vzdělání jsem tam pracovala jednadvacet let a zažila spoustu krásných a dojemných zážitků.
Pak jste ale odešla, co se stalo?
Kvůli vcelku běžnému onemocnění jsem v roce 1997 přišla částečně o sluch, byla mi potvrzena stoprocentní hluchota na pravé ucho. A to byl v mé tehdejší práci velký hendikep. Práci v porodnici jsem musela opustit a nastoupila do firmy, která vyrábí brýlové čočky. V té době jsem se částečně věnovala studiu německého a anglického jazyka. Protože firma byla německá, dojížděla jsem na zácvik do Frankfurtu nad Mohanem. Tuto práci jsem vykonávala až do odchodu do důchodu.
Vím, že jste od dětství tíhla k výtvarnému umění. Proč jste nestudovala některou ze středních výtvarných škol?
Myslím, že málokteré dítě v patnácti letech ví, co chce v životě dělat. Já to ale věděla moc dobře. Chtěla jsem studovat uměleckou průmyslovku, ale maminka mě nechtěla v té nejisté (1968) době pustit do Prahy, tak jsem jako hodná dcera poslechla.
Kdo vás k výtvarnému umění přivedl?
Už na základní škole jsem měla štěstí na úžasnou paní učitelku, která mi zadávala různé úkoly nad rámec běžné výuky. Výtvarnými pracemi žáků potom obesílala různé soutěže po celém světě. Já jsem za své koláže obdržela diplom a zlatou medaili z výtvarné soutěže v Itálii. Později, to mi bylo dvacet, jsem s v různých kurzech, které paní učitelka vedla, naučila různé výtvarné techniky. Nejprve to bylo drhání, tapisérie, modelování z papírové drti, pečení staročeského perníku, malování kraslic, šitá krajka, batika. Dokonce pak byly některé mé výrobky uveřejněny v časopise Vlasta.
Kdy jste začala šít? Pamatujete si ještě na svůj první výtvor?
Šít jsem začala už jako malá holka. Byl to plný kufřík modelů na panenku. Potom jsem odkoukala od maminky, jak šije na šicím stroji. Ona pracovala také jako sestřička a později jako učitelka, ale šít uměla, asi to také odkoukala od své maminky. Maminka měla ve skříni uložené froté na ručníky. Já si vybrala světle zelené, ustřihla kousek a ušila svojí první minisukni. Bylo mi 14 let. V té sukni jsem chodila snad celý rok do školy.
Hana Nováčková (66)
|
Co jste všechno dělala, jak to tehdy v 90. letech chodilo?
V té době jsem se starala hlavně o své malé děti. Během mateřských dovolených jsem začala chodit do kurzu paličkování. Tomu jsem potom na několik let propadla. Upaličkovala jsem hodně obrázků, možná i něco prodala, ale hlavně rozdala. Na mateřské jsem si chtěla přivydělat, a tak jsem hledala, co by se dalo dělat.
A našla jste?
S kamarádkou jsem šila medvídky pro německého výrobce. U jeho zprostředkovatelky jsme se dozvěděly, že v Domažlicích sídlí německá firma na výrobu vlasových doplňků. Protože peněz nebylo nazbyt, čtyři roky jsem pak pro tuto firmu pracovala při zaměstnání jako domácí dělnice. Byla to dobrá škola, práce musela být precizní. Šila jsem různé mašle, čelenky, sponky, gumičky. Bylo to zábavné, pokaždé něco jiného.
Jak vás to živilo?
Spolupráce byla skvělá. Práce byla připravena v krabici. Byla tam nařezaná látka plus všechny komponenty, barevně odpovídající nitě, sponky, papírové podložky, gumičky, sáčky, prostě vše, co bylo na ten který model zapotřebí. Práce pak musela být precizní, přesně podle vzoru. Práci jsme dostávaly zaplacenou včas, odvody za nás zaměstnavatel platil.
Proč jste toho nechala?
Každý týden jsme ušily dvě stě kusů. Potom ale firma přitvrdila a chtěla dvakrát tolik. To se ještě dalo stihnout, když jsme ale měly ušít šest set kusů, nezbýval už čas na nic, a tak jsem tento pracovní poměr ukončila.
Kdy jste se rozhodla, že budete šít a založila svou značku?
V roce 2011 jsem v si nějakém časopise přečetla článek o dívce, která vyráběla brože, ptáčky pod značkou Bul Bul a že má velký úspěch na Fléru. Tak jsem začala zjišťovat, co to Flér vlastně je. Měla jsem doma vyrobené nějaké drobnosti, krabičky, návleky na ruce, šatičky na Barbíny a hledala jsem, kde to prodat. Potom jsem si s pomocí dcery založila na Fléru profil a vystavila pár drobností.
Jak se vám změnil život s příchodem na známý prodejní portál?
Začátky nebyly nic moc. První objednávku jsem dostala až po třech týdnech. Byly to návleky na ruce, takové rukavice bezprsťáky. Pak jsem přidala pár extravagantních sukní a brzy zase něco prodala. Neplánovala jsem podnikat, prostě jsem jen chtěla zkusit, zda mé výrobky někdo koupí. Neprodala jsem toho moc, pár drobností a asi jednu sukni. Někdo mě ale udal na finančním úřadu s tím, že nemám živnostenský list. Ten někdo netušil, že tím nastartuje mé podnikání.
A víte, kdo vás udal?
Nevím, kdo to byl, i když jisté podezření mám, ale kvůli tomu se na toho člověka nezlobím. Vždyť díky němu nebo ní jsem začala podnikat a jsem spokojená a šťastná. To udání se shodou okolností dostalo k mé známé na finančním úřadu. Musela jsem podepsat čestné prohlášení, že jsem neprodala za víc než šest tisíc korun, což byla pravda, a tím jsem to udání vyřešila. Hned na místě jsem si pak vyřídila vše potřebné, nechala si vystavit živnostenský list a rozjela to.
Kolik věcí jste do dneška prodala?
Na Fléru jsem zrovna minulý týden měla výročí, oslavila jsem tisící objednávku. Prodávám ale také na jiných místech, pravidelně navštěvuji také různé trhy, například vánoční ve Volyni, Písku, Karlových Varech a mnoha dalších městech.
Co všechno šijete?
Co se týká šití, věnuji se šití sukní, extravagantních oděvů - kabátů, sukní, šiji také různé drobné dekorace, srdíčka, sovy, teď před Vánoci se věnuji hlavně výrobě šitých vánočních ozdob. Také jsem ušila i prodala několik patchworkových dek. Miluji nové látky, hlavně ty s vánočními vzory, těm nikdy neodolám. Také mám pánské šátky, dětské sukně, batohy, kabelky, prostírání a v poslední době jsem našila stovky roušek na prodej i charitu.
Před dvěma roky jsem se dohodla s klatovským muzeem, že pro něj budu šít jednorožce. Máme totiž v Klatovech krásnou barokní lékárnu U bílého jednorožce a návštěvníci si jednorožce kupují na památku.
Kde šijete, musela jste si pronajmout nějaké prostory?
Ne, žijeme ve vlastní vilce, jeden menší pokoj jsem si zabrala pro svou tvorbu, ale je pravda, že nestačí, představa by byla jiná, ale musím se s tím nějak popasovat.
Co všechno jste musela pořídit. Na kolik vás vyšly vstupní investice?
Původně jsem šila na darovaném starším šicím stroji, ten ale čtyřletou intenzivní zátěž nevydržel, tak jsem si koupila nový stroj za šest tisíc korun. Sloužil dobře šest let, potom náhle odešel a nedal se opravit. Tak jsem se rozhodla investovat do tohoto výrobního prostředku třicet tisíc korun. Samozřejmě jsem musela investovat i do látek, šicích komponentů a dalších výrobních prostředků.
Máte nějaký svůj vlastní rukopis?
Myslím, že svůj rukopis mám. Šiji originální a neopakovatelné kousky, většinou jednoduchých střihů. Některé jsem měla na skladě delší dobu, protože čekaly na svojí zákaznici.
Zažila jste v souvislosti s podnikáním něco, na co nezapomenete?
Moje první patchworková sukně byla ze zbytků látek, netušila jsem, jak široká bude, nakonec měla na spodním obvodu dobrých dvacet metrů, byla docela těžká, ale prodala se druhý den.
Jeden z kabátů jsem zase šila do jedné soutěže na téma Hair (Vlasy - Miloš Forman). Musím se pochlubit, tu soutěž jsem vyhrála. Přitom ten kabát tu čekal asi čtyři roky a já myslela, že se nikdy neprodá. Dcera pak připravovala s taneční skupinou předtančení zrovna na toto téma, tak mi kabát zabavila a druhý den přišla objednávka. Pán sice psal, že má přísný zákaz kupovat partnerce jakékoli oblečení, ale prý se na ten kabát každý den dívala, tak si troufl koupit ji ho jako překvapení. Asi to dopadlo dobře, kabát se mi nevrátil.
Máte představu, kde všude vaše výrobky znají?
Snad jen výčet toho, kam se ve světě mé výrobky dostaly. Ne, že bych tam prodávala, ale výrobky se tam dostaly jako dárky od lidí, co u mě nakoupili, anebo pozornost členům folklórních tanečních souborů, se kterými spolupracovala dcera. Vím, že něco z mých výrobků je v Číně, USA, Kanadě, Argentině, v Kostarice, Kolumbii, na Tchaj-wanu, v Indii, v Anglii, Německu a v Austrálii.
