Vaše nová kniha obsahuje kolem 500 básní, které jsou průřezem vaší tvorbou. Podle čeho jste je vybíral?
Klíč k výběru byl velmi jednoduchý. Text musel být z mého pohledu dobrý. Samozřejmě ne vždy se to podaří, protože každé čtení, i stejného textu stejným čtenářem, je v průběhu času jiné. Mění se. Dobrý text sám pro sebe charakterizuji jako formálně koncentrovaný a jasný a zároveň propustný, otevřený tajemství a neurčitosti. Jako trávící střevo. Prostě proto, že celý svět je takový. Dobrá báseň, obraz, jakákoliv dobře vykonaná práce, nás vrací k sobě, stává se naším domovem. A domov je pro většinu z nás synonymem poctivosti.
Díla vznikala v různých obdobích. Na které vzpomínáte nejraději a proč?
Nemám období, na která bych vzpomínal raději než na jiná. Vesměs píšu o tom, co žiji. Nejsem autorem fikce, i když to některé texty mohou naznačovat. Od útlého dětství vnímám svět jako místo, kde se období příznivá a nepříznivá prolínají a vzájemně doplňují. Šťastné časy nemůžeme pozdržet, bolestné minout. Tato zkušenost mě provází od dětství. Vybavuji si, jak se vždy na konci školního roku spolužáci radovali, že začaly prázdniny a mě už děsil další začátek školního roku. Nebo když se při generální stávce v roce 1989 sešla celá Plzeň na náměstí Republiky. V tu chvíli jsem si uvědomil, že pro mne tam už není místo.
Vždycky mě fascinoval konkrétní okamžik, bod zlomu, kdy se imaginární přesýpací hodiny obracejí, kdy se věci ukazují ve své jednoduchosti. Kdy Teď se stává formou a záblesk vědomí se vtěluje. Ale tohle přichází vždy zevnitř. Nic a nikdo zvenčí nemůže vyřešit náš život, udělat nás šťastnými. K vlastním možnostem musíme dojít vlastní cestou. Jistě, zpočátku mé psaní provázely určité ambice. Byl jsem přesvědčený, že být spisovatel, umělec, filozof něco konkrétního znamená. Četl jsem stovky knih, hledal. Postupem let jsem pochopil, že žádná taková jistota neexistuje. Relativita je podmíněná zas jen relativitou.
Probírání se tolika staršími texty ve vás muselo vyvolat spoustu nostalgie. Pokud ano, jak jste se s ní vyrovnával?
Redakční práce nad Návratem ke kruhu nebyla vůbec nostalgická. Žádné dojetí vlastním dojetím jako nad albem fotografií z Bulharska, kde jste byl se svojí první holkou. Text pro mne není konkrétní vzpomínkou, i když z konkrétní vzpomínky může vzejít. Jako například báseň Léto 1965 věnovaná mému dědovi Josefovi. Psaní vnímám jako prolomení bariéry mezi věcí a jejím jménem, zhroucení se do skutečné reality.
Vlastně jsem při přípravě knihy opět zjistil, že píšu stále jeden text. Jen to není román, který roste společně s časem, ale text, který se naopak s běžným aristotelským časem zcela míjí. Takže žádné emocionální pohnutí, jen usebrání, ve kterém se propojily rozličné příběhy, místa, přátelská setkání a situace. Když se ještě vrátím k nostalgii, není nic nudnějšího než vzpomínky starých mužů.
V básních popisujete i spoustu míst a dějů z Plzně, jaký máte k Plzni vztah? Která místa v ní máte nejraději a která jsou pro vás největší inspirací?
Jelikož jsem dětství prožil ve Štěnovicích a teď již téměř tři desetiletí žiji ve Šťáhlavicích, je mojí základní strukturou vnímání krajina zdejšího venkova. Ale Plzeň miluji. Pro její maloměstskou atmosféru, přehlednost, srozumitelnost. Je městem, které vás ničím nepřekvapí. Všichni se tady známe, od primátora po posledního bezdomovce. V Plzni jsem patnáct let bydlel. Za normalizace jsem osm let pravidelně procházel jejími různými stinnými zákoutími a šachtami jako mazač výtahů. S režisérem Miroslavem Čapkem jsem o ní natočil dokumentární film. Realizoval jsem zde stovky kulturních akcí. Dva roky jsem se podílel na projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury.
Přesto nemohu říct, že by pro mne byla přímou inspirací, místem, „kde se básně dějí“. Dokonce si myslím, že z její konzervativní dostředivosti je nutné pravidelně utíkat do světa. Jinak se stává nesnesitelná. Nevnímám ji proto jako múzu, ale jako partnera, kterému člověk vzdoruje pro jeho limity; jako zrcadlo, jehož rám tvoří zdejší kulturní dějiny, hospody, galerie, přátelé, paměť.
Je tu však i výjimka...
Tu tvoří pouze jeden z úvodních textů knihy s názvem Prozření, který je jakousi spontánní litanií o normalizační Plzni, tak jak ji mnozí z nás prožívali. Tehdy byla Plzeň pevnou hrází socialismu a míru, vrcholila akce Asanace a jednou z nejmodernějších staveb města byla budova Krajské správy SNB. Škodovka každé ráno pohltila čtyřicet tisíc dělníků a z jejích komínů se ve dne v noci valil dým, ve kterém bylo tolik ostrého prachu, že bylo v noci slyšet, jak škrábe na sklo zavřených oken. Atmosféra jako v románech Samuela Becketta. Nicméně ani do tohoto textu nepronikla inspirace konkrétních míst, jen Duch Plzně jako takové.
Sbírka Návrat ke kruhuKniha představuje rozsáhlý autorský výběr z tvorby básníka, kurátora a zakladatele Bezejmenné čajovny ve Šťáhlavicích. Téměř pět set básní mapuje jeho cestu od normalizace, kdy své texty publikoval pouze v samizdatu, přes období osobního hledání, až k otevření se imaginaci, člověku a přírodě. Sbírku doprovází dvacet dva konceptuálních kresebných úvah pedagoga Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, Františka Stekera a tři eseje z pera japanologa a religionisty Robina Shoena Heřmana, hudebního publicisty Pavla Klusáka a literárního historika Vladimíra Novotného. Texty doplňuje rozsáhlá fotografická příloha z archivů Jana Dienstbiera, Radka Kodery, Robina Shoena Heřmana, Tomáše Tykala, Alžběty Huclové, Daniela Šperla, Martina Chaloupky, Anny Charouzové, Ivety Merglové a Hany Větrovské. |
Proč jste se rozhodl vydat výběr z díla právě teď?
Racionální rozhodnutí to bylo jen částečně. Počátkem roku 2018 jsem dopsal dva soubory básní a několik delších textů a zvažoval jejich zveřejnění. Nečekaně se také objevila stará samizdatová vydání textů, o kterých jsem už neměl ani tušení. V neposlední řadě jsem zjistil, že druhé rozšířené vydání Ostrovních básní je zcela rozebráno. Hlavním důvodem však bylo, že prostě nazrál čas. Z pozice zenového myšlení se totiž nutnost volby objevuje jen ve chvílích zmatku.
Jste známý svým blízkým vztahem k východní kultuře, zejména té japonské. Ovlivňuje vás tento fakt i při psaní básní?
Čím jsem starší, tím větší útěchu a spočinutí ve východním myšlení nacházím. V současné době již nestuduji buddhistická a taoistická díla soustavně. V mém přístupu je jakési individualistické gurmánství, jak svůj přístup k taoismu kdysi výstižně charakterizoval Egon Bondy. Třeba krátkým citátem ze Šantidévy nebo Diamantové sútry se zabývám několik dnů. Tento vnitřní rozhovor samozřejmě psaní ovlivňuje. Někdy je text přímo odpovědí na danou otázku. Je to ale více o oprošťování než o znalostech a dosahování. Řečeno slovy jedné mé básně, od jisté doby nenásleduji to, co mne míjí. Život se tím stává jednodušší; plyne podobně, jako se střídají roční období. Již není čas na hrdinské činy. Obecně pak texty nevznikají vnitřním zápasem, ale téměř bez úsilí, jako když se utiší vítr. Díky východnímu myšlení se má literární práce proměnila na prostředek k meditaci.
Kde jinde nalézáte inspiraci pro vaše básně?
Více než o inspiraci je to o přístupech a ty mohou být rozmanité. Zkušenost je jen jedna. Někdy jen pozoruji, co se v mé mysli děje. Někdy cestuji různými kraji a zeměmi a dívám se. Někdy je text výsledkem dlouhé práce s vlastní myslí, například v rámci meditačního retreetu.
Ale namátkou báseň Stánek se zeleninou inspirovala má návštěva ateliéru fotografa Jindřicha Štreita v Sovinci, kde jsme společně vybírali fotografie pro výstavu, kterou jsem jako kurátor připravoval. Když jsem odjížděl, říkal jsem si: „Jak to ten Jindra dělá, že vidí tolik zázračných situací?“ Na nádraží v Olomouci jsem se pak pokusil dívat na svět podobně jako on. Alespoň jsem si to myslel. V každém případě text, báseň je vždy výsledkem bdělosti, tázání a evokace vlastní energie. Nic víc, nic míň. Každá lidská bytost má schopnost být básníkem. Ale většina se poznání vzešlého z psaní bojí.
Jakou pozici má dle vás poezie v životě současného člověka?
Mám rád citát od Octavia Paze, ve kterém říká, že poezie je operace schopná změnit svět, metoda vnitřního osvobození. Je nutné si připomínat, že z poezie vzchází celá lidská civilizace. Skrze básně se člověk dotýká sebe i svých bližních. Podívejte se, jak významnou roli má poezie ve formativních textech jako Bible, buddhistické sútry, Upanišády, Korán. Ale i ve folklóru, pohádkách nebo rockové hudbě. Poezie vyvěrá odevšad, svět se skrze ni děje. Básnicky bydlí člověk. Skrze poezii dochází k duchovnímu nexu, k přenosu z mysli do mysli, od srdce k srdci. Někdy i přes několik tisíciletí.
Osobně jsem přesvědčený, že potřeba poezie teď vzrůstá. Podívejte, kolik lidí poezii píše, zhudebňuje vlastní básně, kolik inteligentních mladých lidí dělá slam poetry, rapuje, kolik je literárních čtení. Dostali jsme se do situace, že nemoc společnosti již není řešitelná demokratickými politickými mechanismy. Z demokracie se stala jen obrana před naším strachem. Nechceme rozumět světu ani sobě, chceme jen, aby nás před světem někdo ochránil. Místo soucitu řešíme zbraně. Co na tom, že to je lež? Strach nás zbavuje odvahy k cestě, ničí radost, svobodu, přítomnost i budoucnost. Zahradil cesty komunikace. Jsme jako hmyz dobrovolně přilepený na mucholapce. Skutečná poezie nás učí vstupovat do rizika, žít v nejistotě, může nás opět naučit svobodně létat. Má moc nás uzdravit.
