Setkáváte se s případy, kdy se k vám do centra dítě z rodiny znovu vrátí?
Ano, takové případy se stávají. Nedávno jsme přijali do našeho zařízení pro okamžitou pomoc sourozeneckou skupinu čtyř dětí, o kterou jsme pečovali už v minulosti. Rodiče se různě stěhovali. Čtyřletý chlapeček vystřídal už čtyři takové výchovné instituce, jeho o rok mladší sestřička tři. To je strašné. Bohužel je tendence preferovat práva biologických rodičů nad právy dětí. My jsme ale přesvědčeni, že by měla existovat rovnováha. Pokud si rodiče svá práva usurpují takhle závažným způsobem, měl by do toho stát vstoupit.
Jak se taková „péče“ na dětech projeví? V jakém stavu k vám přicházejí?
Jsme velmi znepokojeni tím, že k nám děti z biologických rodin přicházejí často velmi zubožené. Nebudu mluvit o vších nebo svrabu, s nimiž se mohou setkat třeba i ve škole. Často ale bývají zanedbané z hlediska lékařské preventivní péče. Například jeden chlapeček k nám přišel ve věku tří let s neřešeným rozštěpem tvrdého patra. Pokud by v biologické rodině zůstal, zřejmě by měl do budoucna následky. Přijímali jsme i děti, které měly nerozpoznanou srdeční vadu, i děti podvyživené. Problematický je i stav chrupu. Výjimkou není dítě, které má ve třech letech silně zkažený chrup až absces. Podmínky, ze kterých děti do zařízení přijdou, jsou mnohdy opravdu zdrcující. Když vidíme, že takové dítě obstaráme a ono se začne smát, začne si s námi povídat a v ústavní péči rozkvete, těší nás, že se alespoň něco podařilo udělat. I když to samozřejmě není konec naší práce, je třeba pro dítě najít řešení.
Dětské centrum v PlzniDříve bylo toto zařízení známé jako Kojenecký ústav s dětským domovem. |
Řešením je nalezení vhodné rodiny. Pozorujete v této oblasti nějaký vývoj? Mění se to, kam od vás děti odcházejí?
Počet dětí, které za kalendářní rok přijmeme, odpovídá zhruba počtu dětí, které naše zařízení opustí. Dříve se přibližně polovina dětí, nebo o něco méně, vracela zpět do biologické rodiny, zbytek odcházel do náhradní rodinné péče, z toho zhruba dvě třetiny do osvojení, tedy do adopce, pouze třetina mířila do péče pěstounské. Dnes tvoří větší část děti, které se vrací do rodiny, i té širší, mezi těmi, kteří míří do náhradní rodinné péče, dnes převažují ti, kteří odcházejí do pěstounské péče. V souvislosti s novou legislativou se prodloužil proces umístění dětí do adopce, což zřejmě s touto změnou souvisí. Mrzí nás však, že i nyní máme velice málo klasických pěstounů, nikoliv těch přechodných. Naše děti přitom potřebují, aby odcházely do stabilního prostředí.
Co brání tomu, aby do adoptivních rodin odcházelo více dětí?
Jednou možností je, že nejsou pro osvojení právně volné, to znamená, že rodiče nedají souhlas. Důvodem ale může být i to, že osvojení brání závažný zdravotní stav. Pro dítě se závažným handicapem těžko najdete osvojitele, i pokud je právně volné. Osvojitelé chtějí přijmout cizí dítě nejčastěji z toho důvodu, že vlastní dítě mít nemohou a chtějí vytvořit rodinu. Potom samozřejmě chtějí dítě zdravé.
Vybavíte si nějaký konkrétní příběh dítěte, které od vás odešlo do náhradní rodinné péče?
Těch příběhů je hrozně moc. U zdravého miminka je takový proces samozřejmě jednodušší, mimořádnou radost nám proto vždycky udělá, pokud se podaří do náhradní péče dostat dítě se závažným zdravotním problémem. Měli jsme tu například jednoho hocha s vrozenou vývojovou vadou s ochrnutím dolních končetin. Byl na vozíčku, vyvíjel se ale velice dobře. Rodinu jsme pro něj hledali asi dva roky, nakonec jej přijala pěstounka a víme, že chlapec dnes chodí na víceleté gymnázium. Vybavuji si také holčičku se stejným typem postižení. Pěstouny se nepodařilo najít ani v rámci celé republiky, dívka od nás musela odejít do domova pro osoby se zdravotním postižením. Naše staniční sestřička ji tam pravidelně navštěvovala, a zejména díky jejím kontaktům se podařilo najít pěstounku, která dívku přijala. Dnes už je téměř dospělá a bude studovat sociální práci. Loni nás navštívila, letos by měla přijet zase. Když vidíte, že se tohle povede, je to pro nás to nejkrásnější.
Jak se v uplynulých letech proměnila vaše práce? Snažíte se o takzvané rodinné skupiny, podobně jako dětské domovy?
Máme dvě budovy, na Chmelnicích jsou děti od narození, v Partyzánské ulici jsou děti starší. Tady sídlí i zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. V Partyzánské jsme dětské skupiny začali vytvářet už od roku 2000. Já jsem pracovala jako pediatr a měla jsem zkušenost, že v případě většího počtu dětí ve skupině s nimi nemůžete pracovat tak, jak byste chtěli. Děti potřebují výchovu, u nás tedy malují, modelují, učí se říkanky. Máme muzikoterapii i canisterapii. Denně u nás mají nastavený určitý režim, chceme, aby se vyvíjely podobně jako ve školce. V druhé budově, Na Chmelnicích, jsme tyto buňky začali vytvářet o něco později. Režim musí být uzpůsobený samozřejmě věku dětí.
Hlavní předností menších skupin, o které se stará menší počet „tet“, je možnost navázat s nimi blízký vztah, že?
Ano. S nadšením jsme pozorovali, jak si děti žádaly ty svoje tety. Když ta jejich měla dovolenou nebo onemocněla, nesly to nelibě. Ještě více patrné to bylo, když se děti vracely z ozdravných pobytů, během nichž jedna sestřička pečuje o dvě děti a je s nimi i na pokojíčku. Když se vrátily k nám, ptaly se po svojí tetě, kterou po dobu čtrnácti dní měly u sebe ve dne, v noci. Spala s nimi i na posteli, prostě jako máma na dovolené. Děti samy nás učily, že to je ideální způsob péče. My moc dobře víme, že je třeba se snažit přiblížit život dětí v naší péči co nejvíce rodinnému prostředí. Sebelepší ústav kvalitní rodinu nenahradí, je ale schopen se o dítě postarat, pokud pochází z nefunkční rodiny, kde se mu ubližuje nebo kde nejsou uspokojeny jeho základní potřeby.
Jedním z důvodů, proč se matka nedokáže o dítě postarat, je drogová závislost. Přibývá takových žen?
To je fenomén posledních let. Například v Dětském centru v Praze mají víceméně jen děti rodičů závislých na návykových látkách. U nás tvoří zhruba jednu třetinu. Část žen se rozhodne po narození miminka změnit svůj způsob života a se závislostí začnou bojovat. My je přijímáme i s dětmi a všemožně je podporujeme. Uspěje zhruba polovina z nich. Stále častěji pracujeme také s maminkami psychiatricky nemocnými, objevují se u nich duševní choroby, a s tím jde mnohdy ruku v ruce i patologické chování. Kromě zneužívání alkoholu a drog i riziková sociální chování. Zřejmě i kvůli tomu se u nás navyšuje počet dětí s výchovnými i psychickými problémy. Máme děti se silnými projevy ADHD, poruchami chování, s autistickými rysy. To samozřejmě klade i nové nároky na naši práci, naše centrum poskytuje dětem kromě zaopatření také odbornou péči - zdravotní, výchovnou a sociální.
