V letech 1974 až 1980 vyrostlo v oblasti mezi ulicemi Karlovarská, Studentská, Lidická a alej Svobody 5105 bytů pro 18 300 lidí.
„Severní Předměstí představuje typickou normalizační výstavbu, kdy byly na zelené louce, už relativně daleko od centra města budovány desetitisíce bytových jednotek. Při jejich realizaci převážil technokratický tlak na počet dokončených bytů nad architektonickou kvalitou,“ uvedla Martina Koukalová.
Ta se podílela na projektu „Panelová sídliště v ČR jako součást městského životního prostředí - zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu“ v rámci výzkumu národní a kulturní identity (NAKI) ministerstva kultury. Na starosti měla zmapování historie některých sídlišť v Plzeňském kraji.
Sídliště Lochotín |
„Normalizace poměrů“ a upevnění pozice komunistické strany během 70. let ovlivnily také hromadnou bytovou výstavbu. Ta se stala „jedním z klíčů konsolidace“ a stejně tak „podmiňující skutečností úspěšného náboru nových pracovních sil“.
Na Lochotíně se to projevilo naplno. Aby vzniklo co nejvíce bytů za co nejkratší dobu, výstavba se musela co nejvíce zjednodušit a zrychlit.
Na stavbách se proto zaváděly různé nové metody, které měly zmenšit takzvanou pracnost na jeden byt a s tím i čas potřebný k jeho dokončení.
„Řada finálních úprav panelů se začala provádět přímo v panelárnách, kde panely sjížděly z mechanizované linky včetně zasklených oken, omítek nebo fasád, a tím se snížil počet dokončovacích prací přímo na staveništi,“ zmínila jeden z příkladů Koukalová.
Podnik Pozemní stavby, který sídliště stavěl, plnil plán a dokonce jej mírně překračoval. Ovšem horší to bylo s dokončováním občanské vybavenosti. Ta zaostávala.
„Třebaže tento plzeňský stavební podnik zvýšil oproti předchozím letům produktivitu práce čtyřikrát a stavěl byty v nejkratším čase v celé republice, rozhodl se od roku 1975 zavádět takzvanou Zlobinovu metodu ze Sovětského svazu,“ prozradila Koukalová.
V Československu se tehdy na výstavbě jednoho domu vystřídalo několik úzce specializovaných čet, které pracovaly s vysokou řemeslnou zručností. V Moskvě to bylo jinak.
„Jedna univerzální četa vytvořila celý dům od hrubé stavby až po předání. Pracovníci navíc uzavírali s hospodářským vedením kolektivní smlouvu, v níž se zavázali, za jak dlouho dům dokončí. Pokud stanovené normohodiny splnili, dostali slíbené odměny. Zlobinova metoda měla podporovat iniciativu a odpovědnost stavbařů,“ vysvětlila Koukalová.
Svým způsobem to fungovalo. „Během 70. let se opravdu podařilo postavit desetitisíce bytů, ale cenou za to byla velkokapacitní a anonymně šedá sídliště osidlovaná novými obyvateli v době, kdy chyběly terénní úpravy a občanská vybavenost. Kvantita zcela převážila nad kvalitou,“ uvedla Koukalová.
Za návrhem sídliště Lochotín i studií sektorového centra celého Severního Předměstí stál architekt Zbyněk Tichý. Ten v letech 1949-1986 vedl jeden z ateliérů plzeňského Stavoprojektu a zabýval se zde převážně urbanismem. Tichý vypracoval směrný územní plán Plzně i dostavbu centrální oblasti města.
Severní Předměstí nemělo být pouhým sídlištěm. Fungovat mělo jako samostatné město s vlastním centrem. To Zbyněk Tichý v roce 1977 situoval na místo kolonie Malý Berlín (nad hotelem CD).
„Podél nové komunikace zde měly vyrůst dominanty hotelu a administrativní budovy Mototechny a nižší objekty, například dům služeb, obchodní dům Prior a další prodejny, divadelní scéna, národní výbor, spořitelna, kulturní dům nebo zdravotní středisko. Z rozsáhlého areálu, který se měl stát architektonickou dominantou celého předměstí, vznikly pouze učňovské školy,“ informuje Koukalová.
Architekti sídliště seskládali z nízkých čtyřpatrových bodových domů, které většinou stojí společně po trojicích, ale nacházejí se také podél západní obvodové komunikace. Naopak severní a východní okraj lemují osmipatrové liniové domy na pilovitém půdorysu. V pravidelných řadách zde také stojí osmipodlažní deskové domy s ustoupenými sekcemi.
„Nákupní střediska architekti umístili vně obytné zástavby, u hlavních komunikací a s návazností na hromadnou dopravu. Do vnitřních klidových ploch sídliště situovali školské areály a plavecký bazén. Výjimkou je nákupní centrum Atom v samotném středu sídliště a bolevecká základní škola v jeho severovýchodním cípu, která zde stála již dříve,“ popisuje zástavbu Koukalová.
Počet lidí, kteří na lochotínském sídlišti bydlí, neustále klesá. V roce 1980 tu žilo 15 tisíc obyvatel. Od té doby místní populace klesla přibližně o třetinu. Sídliště Lochotín je součástí Severního Předměstí, které je s celkem padesáti tisíci obyvatel nejlidnatější částí Plzně.
