Byl trochu nervózní, zároveň cítil příjemné vzrušení. Švýcarský provazochodec David Dimitri hrál během slavnostního otevření Plzně jako Evropského hlavního města kultury jednu z hlavních rolí. Přešel po laně dlouhém 240 metrů z věže františkánského kláštera až na ochoz katedrály svatého Bartoloměje. Jako obvykle před takovým výkonem bylo třeba ještě řadu věcí zařídit.
Především všechno zkontrolovat. „Je tam spoustu technických věcí, může se stát cokoliv. Měl jsem úplně nové lano, jeho délka se může vlivem teploty změnit,“ přibližuje chvíle před představením.
Dimitri osobně kontroloval i upnutí lana v katedrále. Byl spokojen, vše bylo, jak potřeboval. Odešel se tedy připravit na hotel. Věděl, že lano je vlhké. Věděl, že může ještě dál pršet. Bylo jasné, že si bude muset vzít jinou obuv.
„Běžně chodím v gumových botách, teď jsem si musel obalit nohy. Vzal jsem si bavlněné ponožky,“ říká David Dimitri.
Následovala rychlá schůzka s Petrem Formanem, s nímž řešil, zda si má vzít vysílačku. Odmítl to. Jednak se s moderními technologiemi prý příliš nepřátelí, hlavně ale chtěl ukázat lidem něco poetického. A to se zkrátka s vysílačkou neslučuje.
Byl čas zamířit k františkánům. Vyšel z hotelu a co nevidí? Náměstí plné lidí. „Tam se nedostanu, po těch přípravách to prošvihnu,“ blesklo mu hlavou. Byl to strašný pocit. Dopadlo to dobře. Se štěstím se ke klášteru dostal.
Se dvěma asistenty připravil na místě vše potřebné a už zaregistroval zvuk helikoptéry. Signál, který mu dával najevo, že už je načase vyjít. Než se dostal na hranu náměstí, musel už ujít sto metrů. Čas jej tlačil. Až když stál na laně, uvědomil si, že si zapomněl vzít svou kameru Gopro. Vracet se pro ni ale nemohl. První kroky na laně byly fantastické. Okamžitě se uklidnil.
„S tím pocitem klidu jsem se sám procházel po laně nad střechami. Nahlížel jsem do oken. Viděl jsem starší paní, která vařila. Asi ani nevěděla, co se děje,“ líčil své pocity Dimitri.
Dimitriho šapitó na náměstíDavid Dimitri v Plzni ještě zůstává, na náměstí Republiky vyrůstá jeho šapitó, v němž budou moci lidé zhlédnout jeho autorské představení L’Homme Cirque. „Budu tam provádět malé bláznivé věci, vystřelím se z kanonu, budu chodit po laně, i když ne tak vysokém jako při zahájení,“ zve diváky Dimitri. Poprvé ve svém šapitó vystoupí v pátek, představení odehraje až do 5. února celkem devětkrát. |
Pak už se dostal ke svému „výchozímu“ bodu, k pomyslnému útesu na hraně náměstí. To byl pro něj nejsilnější moment, cítil obrovský klid.
„Pak se lano stalo mým podiem. Nepřemýšlíte, kolik metrů je pod vámi. Vidíte jen to lano, to je váš prostor, vaše jeviště,“ přibližuje David Dimitri a dodává, že to je vlastně jako kráčet do kopce. Do kopce, který se stává stále prudší.
Byl si toho vědom a nechtěl nic podcenit. Naštěstí nefoukal vítr a lano bylo tak upevněné, že se ani nehnulo. To zajímavé nastalo až o pár chvil později. Po celou dobu na laně měl pocit, že stojí pevně. Když však vstoupil na věž, cítil, že se kýve.
„Došlo mi, že to jsou ty zvony. Ony tu věž oživují,“ říká David Dimitri (více o nových zvonech, na které se Plzeňané složili ve sbírce, čtěte zde).
Po celou dobu jeho výkonu nedošlo k žádnému zádrhelu. Davidovi se šlo dobře. „Bylo to perfektní. Jen jsem neměl svoje normální boty, kvůli počasí a mokrému lanu jsem musel improvizovat. Ale kromě toho to šlo skutečně hladce,“ ujišťuje Dimitri.
Dimitri se před svým výkonem nejvíce obával počasí. Měl strach ze silného větru i z toho, že bude lano namrzlé. Když se předpověď na sobotu několik dní předem zlepšila, ulevilo se mu. Ne že by to byl jednoduchý výkon, podobné už však absolvoval. Nevadilo mu ani čtyřicetimetrové převýšení. Raději prý chodí po laně mírně do kopce.
