Hranice mezi genialitou a duševní nemocí byla v případě Bobbyho Fischera obzvlášť tenká. Dodnes ho mnozí považují za dosud nejlepšího šachistu historie. V roce 1972 vyhrál mistrovství světa, v němž šlo o čtvrt milionu dolarů. Porazil tehdy ruského hráče Borise Spasského. Zápas byl popsán jako souboj ruského medvěda s brooklynským vlkem a v kulisách studené války interpretován jako vítězství demokracie nad totalitou. Jenomže zatímco Spasský se choval jako dokonalý gentleman, Fischer šílel a požadoval dokonce okamžité rozmontování jedné z televizních kamer, která ho prý rušila v soustředění.
Dítě ulice
„Bobby byl tajnůstkář, ale byl upřímný, štědrý, zároveň lakomý, naivní a přitom dobře informovaný, současně krutý a hodný, zbožný, avšak kacířský,“ shrnuje jeho nesnadnou povahu Brady. S Fischerem se dobře znal, hrával s ním šachy, přestože, jak sám píše, byl o světelné roky daleko od Fischerova génia. Mluvil se šachistovou matkou, s jeho přáteli, pátral v novinových archivech a nakonec dokonce objevil Fischerovy vlastní deníkové zápisky, v nichž hráč zpětně popisoval své dětství. Díky tomu mohl podat o šachovém mágovi detailní svědectví.
Bobby sice vyrůstal v rodině nadprůměrně inteligentní intelektuálky a pod dozorem o šest let starší sestry, jeho matka jako samoživitelka na hranici bídy však neustále střídala bydliště i zaměstnání. Děti rostly na ulici a Bobby byl těžko zvladatelné dítě, které by dnes bezpochyby bylo diagnostikované jako hyperaktivní. První šachy mu koupila sestra v obchodě s cukrovinkami, když mu bylo šest let. Byly plastové, maličké a stály pouhý dolar. Děti nikdy nikoho neviděly šachy hrát, neznaly pravidla. „Nejprve to byla jen jiná hra,“ vzpomínal později Fischer, který dokázal jako malý sedět soustředěně jen u komplikovaných úkolů, hlavolamů a bludišť.
Komplikovaný génius
Šachy Bobbyho pohltily. Nejprve porážel sestru, pak matku, pak hrál sám proti sobě. Chtěl hrát pořád, v každé volné chvíli. V roce 1956 se stal nejmladším juniorským šampionem USA a tento rekord dones nikdo nepřekonal.
Jenomže příběh geniálního dítěte z nuzných poměrů má i svoje velké stíny: Fischer byl několikrát zatčený a propadl učení náboženské sekty, které na začátku šedesátých let odevzdal peníze, jež vyhrál jako mistr světa. Přestože jeho rodiče uprchli z Německa před nastupujícím fašismem, Fischer patří k popíračům holocaustu, dokonce schvaloval i útoky z 11. září. To už v době, kdy na něj Spojené státy vydaly zatykač kvůli nerespektování embarga OSN uvaleného na země bývalé Jugoslávie. V roce 1992 tam totiž Fischer bez ohledu na politickou situaci a bez ohledu na zákaz odjel sehrát odvetný zápas se Spasským. Když ho potom v Japonsku zatkli, chtěl azyl po Severní Koreji. Nakonec dožil jako vykořeněný a rozzlobený muž na Islandu.