V roce 1971 šel studovat všeobecné lékařství v Plzni. Už tehdy ho bavila chirurgie. Dnes šedesátiletý lékař byl i u začátků letecké záchranky v západních Čechách. I teď je v letecké kombinéze denně, jen do vzduchu se nedostane už tak často, jak byl zvyklý, protože je zároveň náčelníkem Centra letecké záchranné služby v Líních u Plzně.
Znáte kraj jen z vrtulníku, nebo jste ho projezdil i v sanitce?
Po škole jsem nastoupil do nemocnice v Plané u Mariánských lázní, což byl sice malý, ale odborně velmi zdatný špitál. Prošel jsem mnoha odděleními, byl jsem i na místní záchrance. Po revoluci v roce 1989 začal v záchranářství obrovský boom. Slovair přestal práškovat pole a najednou se zjistilo, že je tu spousta nevyužitých vrtulníků. Záhy vzniklo asi 17 stanovišť letecké záchranky. Vrtulníky předtím kromě Prahy, Popradu a Brna nikde nebyly z obav, aby s ním náhodou někdo neuletěl mezi "ošklivé imperialisty".
Pamatujete úplné začátky s vrtulníkem, který měl první základnu na pomezí Tachovska a Chebska?
Jasně, tenkrát to bylo něco úplně nového. Hned letět k pacientovi, hned do nemocnice. Když začaly docházet peníze, převzala na západě Čech tuhle práci armáda a záchranka se přesunula do Líní. Rok jsem byl v Líních jako občanský zaměstnanec a pak jsem vstoupil do armády, abych měl k vrtulníku správný dres. Nelituji toho, armáda se opravdu stará, abychom měli záchranářské vybavení na špičkové úrovni a skvělé piloty.
Záchranářský vrtulník z Líní se v éteru hlásí jako Kryštof 07. Je pro vás sedmička šťastné číslo?
Všichni záchranáři jsou pověrčiví a byl bych rád, kdyby nám tenhle volací znak vydržel. Sedmičku mám docela rád.
Když armáda začínala s leteckou záchrankou, jeden z argumentů byl, že pilotům vrtulníků je při výcviku jedno, jestli hodiny nalétají při převozech pacientů nebo s bedýnkami zeleniny. Platí to pořád?
Dnes je pro piloty letecká záchranka nejkvalitnější přípravou. Jakmile zahouká výjezd, musí být maximálně do tří minut i s vrtulníkem pryč. Je to nápor na psychiku, adrenalin pracuje, musí pokaždé najít bezpečné místo pro přistání. Ve dne létáme Plzeňský a Karlovarský kraj, v noci pro celou republiku. Naším centrem procházejí všichni vojenští lékaři před atestací na urgentní medicínu. Školíme armádní zdravotníky v ostrém provozu, který nemůžete žádným způsobem nasimulovat. Navíc v zahraničních misích je neustále jeden náš lékař a zdravotní sestra.
Zažil jste už pacienta, který by kvůli strachu z létání odmítl převoz vrtulníkem?
Jenom zdraví lidé občas říkají, že by do letadla nikdy nevlezli. Když vám něco opravdu je, většinou vrtulník vůbec nevnímáte, své udělá i adrenalin. Ještě se nám nestalo, že by se někdo vzpíral ve dveřích a křičel: 'Ne, ne, ne, tam nechci!'
Kdo posílá vrtulník k zásahu?
Zkušené dispečerky na linkách 155 nebo 112. Všichni doktoři vědí, že od doby, kdy se vám něco stane, třeba když nabouráte s autem do stromu, je nejdůležitější první hodina. Pokud máte naději přežít a do hodiny jste v traumacentru, máte obrovskou šanci, že to rozchodíte. V takových případech vrtulník samozřejmě má opodstatnění. Byla by ale hloupost posílat ho na okraj Plzně, kam auto záchranky dojede za pět minut.
Pořád platí, že pro záchranáře jsou nejhorší zraněné děti?
Určitě! I když to zní jako klišé, nesmíte si to vůbec připustit v průběhu zásahu, hatilo by to váš výkon. Když pak přiletíme do Líní, sednu si a dám si kafe. Úplně jinak se vám přemítá, když jste letěli k motorkáři, který jel jako šílenec a nezvládl stroj. Ale když vezete zraněné dítě, klid nemáte. Pak voláte domů, aby žena s dětmi radši nikam nejezdila nebo jela hodně opatrně.
Jak se vnitřně smiřujete s tragédiemi, u nichž zasahujete?
Člověk sám to musí mít v hlavě srovnané, to je podmínka. Jsme tu skvělá parta, je nás třicet, vypovídáme se z toho. Na druhou stranu je asi i dobře, že si některé věci ze zásahů pamatujeme hodně dlouho. To vás nutí nad prací přemýšlet. Motivuje vás to k další práci a podvědomě se to zúročí, když se dostanete k podobnému případu. U dětí garantuji, že si to každý z nás probírá opakovaně, řešíme ještě druhý den, jestli jsme udělali opravdu všechno, jestli něco mohlo být jinak.
Dozvíte se, jestli se vaši pacienti uzdraví?
Většinou si to zjišťujeme, abychom věděli, jestli byla naše prvotní diagnóza správná, zda pacient přežil. Zpětná vazba musí být, jinak by to u záchranky asi nešlo.
Stalo se pro vás létání drogou?
Už teď létám méně, ale když jsem měl třeba za sobotu nebo neděli pět šest zásahů, člověk v duchu nadával: Už zase poplach?! Domů jedete unavený. Sednete do auta, vyjedete za bránu, a když slyšíte startující vrtulník, jste naštvaný, že v něm nesedíte. V noci poznáte, že celá republika září. Když přes den svítí slunce, pacient je v relativně dobrém stavu, pohled z vrtulníku na zem je pro vás za odměnu.
I při ostrých zásazích se máte čas dívat z vrtulníku?
To víte, že jo, kam by člověk cestou k místu zásahu koukal? Musíte mít puls 220, když se ozve signál oznamující zásah, když pádíte k vrtulníku. Adrenalin pomáhá zvládnout i složité situace na místě.
Měl jste někdy ve vrtulníku strach?
Musím zaklepat, že ne. Po celou dobu máme obrovské štěstí na piloty. Pokud nastal nějaký problém, chlapci ho vyřešili tak, že když s námi letěl někdo neznalý, ani nepoznal, že se stalo něco zvláštního. Strach tady nemá nikdo. Letecká doprava je mnohonásobně bezpečnější než pozemní. Kdybych 21 let strávil jenom v sanitce, byl bych už asi mockrát polámaný. Nahoře ve vzduchu není policie, gumy můžete mít ojeté, semafory tam nejsou, málokdy potkáte někoho v protisměru. Všude říkám, že letecká záchranka je krásná věc. Základem je ale pozemní záchranná služba, bez ní by nemohla fungovat ani ta letecká.
Jak snáší doktor z první linie papírování spojené s funkcí náčelníka?
Někdy blbě. Ale člověk si musí uvědomit, že stárne. Nebudu říkat, že v 60 letech poběžím na kostelní věž stejně jako ve 40, když jsme na letecké začínali. Nebudu tvrdit, že by mě těšilo dvakrát týdně sjíždět po laně. Jsou tu mladí a zdatní doktoři, kteří mají fyzičku, někdo se musí starat, aby mohli fungovat. Jsou okamžiky, kdy už mám všeho plné zuby. To přijedu domů, vezmu psa a odjedeme na chalupu, která je na samotě. Sednu si na verandu, zapálím cigaretu, dám na schody pivo, hodinu nepromluvím a jenom koukám do lesa. Pak je mi úplně báječně.
