V muzeu nechybí ani uniformy a velký plastický model věznice s funkčním osvětlením, který v roce 1978 postavili odsouzení.
To vše je setříděno a vystaveno ve vitrínách, zasklených deskách, uniformy jsou oblečeny na figurínách. "Věznice si něco podobného zasloužila," říká ředitel jedné z nejznámějších věznic v republice Petr Folk.
Většina sbírkových předmětů pochází přímo od vězeňské služby, některé byly až donedávna v trezorech. Tyhle relikvie si mohou prohlédnout jen studenti práv, soudci nebo profesionálové z vězeňství a justice.
"Je to škoda, ale s ohledem na to, že expozice je uvnitř vězeňského objektu, nemůže být přístupná široké veřejnosti. Jsme zařízení pro výkon trestu, bezpečnostní hlediska jsou na prvním místě," vysvětluje Folk.
Plastický model věznice, který vytvořili sami trestanci.
V plzeňské věznici to ale není poprvé, kdy za jejími zdmi vznikla expozice, o níž lidé kolem trestnice hodně slyšeli, ale na vlastní oči ji vidět nemohli.
Už v roce 1934 byla v borské káznici slavnostně otevřena cela doktora Aloise Rašína, prvního ministra financí samostatného Československa. V 90. letech 19. století byl Rašín jako člen Omladiny odsouzen a trest si odpykával právě v Plzni.
V roce 1934 muselo vedení věznice neustále opakovat a zdůrazňovat, že lidé si celu nemohou jít prohlédnout, protože věznice není veřejnosti přístupné místo.
"V pamětní knize ze slavnostního otevření cely jsou i podpisy někdejšího obhájce Omladiny a tehdejšího primátora Prahy Karla Baxy nebo primátora Plzně Luďka Pika, který zde o několik let později - za druhé světové války - sám skončil jako vězeň gestapa," dodal Lukáš Paleček, šéf sekretariátu současného ředitele plzeňské věznice, který o malém vězeňském muzeu ví téměř vše.
Někteří vězni dožívali v psychiatrických léčebnách
Plzeňská věznice byla postavena především pro politické vězně a pro odsouzené do těžkého žaláře nad deset let. Tři z osmi křídel věznice byla koncem 19. století určena pro trestance v samovazbě.
"Na cele byla jen sklopná postel, která se spouštěla na noc, stolek, židlička, věšák na lžíci a misku. To bylo vše. Věznice byla vytápěná horkovzdušně. V podzemí se topilo a důmyslným systémem ve zdech se teplý vzduch rozváděl do cel podobným způsobem, jako to měl třeba zámek Hluboká. Podle tehdejších výpovědí vězňů ale byla na celách zima. Místo toalet byla vedle vstupu do cely dvířka, ve kterých byl kbelík. Do něj vězeň vykonal potřebu, kbelík zasunul za dvířka do odvětrávané schránky," popsal strohou celu Paleček.
Kromě nemocných a politických vězňů museli za Rakouska Uherska trestanci pracovat. Museli vzít jakoukoli práci, která jim byla určená, a neměli nárok na žádnou odměnu.
"Režim byl velmi přísný, na samovazbách nesměli hovořit. Mohli na vycházky na vězeňský dvůr, ale tam směli chodit jen do kruhu a museli při tom udržovat rozestupy sedm až osm kroků, aby mezi sebou nemohli prohodit ani slovo. I proto většina tehdejších vězňů končila psychicky velice špatně, někteří dožívali v psychiatrických léčebnách," připodobnil první čtvrtstoletí trestanců v borské věznici Paleček.
Exponáty v novém vězeňském muzeu připomínají i dobu po roce 1945 tedy i generála Heliodora Piku, který byl v plzeňské věznici popraven.
