Žijete jen jednou, říká snowboardista Pepa Samek. Po těžkém úrazu zase jezdí

Před rokem přišel o ledvinu a slezinu, láska ke snowboardu byla ale silnější. Na prkno se Josef Samek vrátil a už ho zase můžete vidět na závodech. K tomu ale též učí nadějné snowboardisty a při výškových pracích opravuje pražský Vyšehrad.

Posedlost snowboardem a rizikem jej neopustila, po úraze je ale přece jen opatrnější. "Přítelkyně je hodně nervózní, když jdu jezdit. Vždycky jí musím přesně říct, kudy půjdu. Je to dobré i pro mě, kdyby se mi něco stalo. Takhle opatrný jsem byl vždycky, po úraze ale všechno zvažuju dvakrát." | foto: Přemek Vida

Pocházíte z hlavního města. Jak se kluk z Prahy dostal ke snowboardingu?
Odmala jsem jezdil s babičkou a dědou na hory. Vyráželi jsme do Jizerek, za odměnu do Špindlu. Začínal jsem na lyžích, jednou jsem ale v Peci pod Sněžkou uviděl blázny na prknech. Propadl jsem tomu. Máma hned musela do půjčovny, jezdil jsem s přezkáčema na prkně. 

Snowboardová posedlost si ale později vybrala daň. Hodně velkou daň.
Byla to největší divočina, která se mi stala. Pomáhal jsem stavět snowpark, makal jsem třináct hodin denně. Pak jsem tři dny naplno jezdil. K tomu jsem často chodil na party, přišla únava. V takovém stavu jsem vyjel na svah. Na konci ježdění jsem natáčel kamaráda, jak skáče, jel jsem za ním, najednou se mi ale prkno kouslo zadní hranou do sněhu. Pak už si nic nepamatuju.

Probral jste se až v nemocnici.
Ano. Měl jsem vnitřní krvácení, přišel jsem o ledvinu a slezinu. Hodně lidí mě podpořilo, napsalo mi 400 lidí. Největší dík ale patří mé holce, každý den za mnou jezdila.

Přesto jste se snowboardu nevzdal.
Věděl jsem, že chci zase jezdit. Rychle mi otrnulo.

Nemusel jste překonávat zábrany, strach, neříkal jste si, zda vám to stojí za to riziko?
Žijete jen jednou.

Poznáte hranici rizika, za níž byste už nešel?
Poznám, mám záklopku, mám respekt. Vím, kde číhá nebezpečí. Jsou ale dny, kdy riskuju trochu víc. Nikdy však nesmíte nic podcenit. 

Jezdíte s páteřákem?
Už ano.

A s helmou?
Na závody už si ji beru, slíbil jsem to přítelkyni. 

Je rozdíl, jedete-li s helmou, nebo bez ní?
Ano, helma vám uzavře uši, neslyším šustit vítr. Ale jde v ní jezdit. Navíc si na ni můžu přidělat kameru.

Nejste s helmou na závodech rarita?
Naopak, nová generace už s ní jezdí automaticky. Poslední dobou jsem býval jediný, kdo jezdil bez chráničů.

Skákat se učím do vody

Baví vás víc závody, nebo freeride?
Není nad freeride, každý správný snowboarďák ho musí mít na prvním místě. Mám rád prašan a skákání. 

Máte rád ten pocit, když jedete první ve sněhu?
To miluju. Často to zažívám ve Špindlu, chodím po hřebenech, mezi stromky. Těší mě, když další chodí v mojí stopě. 

Co až se stane z freeridu masová záležitost?
Nevím, ale šachy hrát nezačnu.

Pojďme k závodům, jak se učíte skákat salta?
Skáču do vody. 

"Na svahu musíte být vidět," říká. "Je mi jedno, v čem jezdím, mám ale rád barvičky na prkně, ty mě baví."

Můžete si nový skok natrénovat přímo na sněhu?
Ano, připravíte si ho na prašanu. Jsou ale i haly, kde skáčete do molitanu. 

Co se vám honí hlavou při letu?
Co budete ve vzduchu dělat, musíte vědět dřív, než se rozjedete. Ve vzduchu si hlídáte záchytné body. Vždycky musíte odhadnout rychlost. 

Co pro vás rychlost znamená?
Bojím se jí, v autě nejezdím víc než 160 kilometrů v hodině. Když se řítím na snowboardu, musím bezpečně vědět, kde zabrzdit. Musím znát trať předem. 

Mluví se o vás jako o legendě, přitom je vám teprve osmadvacet let…
V naší branži jsem už ale důchodce. 

Přes zimu trenér, v létě dělník

Kromě toho, že pořád sám jezdíte, jste se pustil i do trénování mladých snowboardistů.
Přišlo to po úrazu. Trénuju malá děcka od deseti do osmnácti. Je to docela náročné, občas se kluci poperou, ale jinak jsou parta a drží spolu. 

Burton Špindl Spring Sessions

Nejen Pepu Samka můžete vidět na závodě Burton Špindl Spring Sessions ve dnech 29. března až 1. dubna ve Špindlerově Mlýně. Jezdci se na něm představí na obřím skoku, streetových překážkách i na U-rampě. Atmosféru podtrhne kulturní program, který zahrnuje koncerty kapel Monkey Business, PSH či Prague Conspiracy.

Jak řešíte, když vás svěřenci přerostou?
Dvěma se to už podařilo, mám z nich radost. Nikdy je neberu jako konkurenci. Na závodech se vzájemně podporujeme, hecujeme. 

Kolik času trávíte na horách?
Od září pomalu začínáme jezdit, jsme tam přes celou zimu.

Jak vypadá pracovní den trenéra?
Vstanu, dám si čajíček, vezmu prkno, jdu na svah a trénujeme od 9 do 11:30, pak je oběd, pauza do 13 hodin a do 14 či 15:00 zase jezdíme. 

Kdy se vaši svěřenci učí?
To netuším, nechávám to na nich a na rodičích. Většinou mají individuální studium. Od dubna chodí do školy zase víc než na kopec. 

Proč snowboardingu tolik dávají? Můžete si tu jako snowboardista vydělat velké peníze?
Když budete hodně dobrý, ano. Musíte však jezdit světový pohár. Z Česka ho jezdí čtyři jezdci a dvě holky. 

V čem je rozdíl mezi zahraničními jezdci a našimi?
Snowboardový šampion Shaun White měl velký talent, ale také měl možnost jezdit odmala, rodiče ho brali na hory, podporovala ho velká firma. To jsem u nás nezažil. 

Sen jménem Aljaška

Má split, tedy snowboard, z něhož lze udělat skialpinistické lyže. "Chození po horách, to je na tom to krásné. Že se svezete dolů, je jen odměna," říká. A sní o Aljašce. "Jde jen o peníze. Našetřím, a pojedu," je rozhodnutý.

Jak dlouho budete dělat trenéra?
Je to slušná antikoncepce, takže si nemyslím, že mi to vydrží moc dlouho. (smích) Vidím to tak na dva tři roky. Mám ale radost, když jsou kluci dobří, když se zlepšují, když mi důvěřují. 

Zimu trávíte na horách, co dělá snowboardista v létě?
To jsem na Vyšehradě, starám se o hradby, zahrady. To mám moc rád. 

Co budete dělat, až se snowboardingem úplně skončíte?
Mám rád výškové práce, baví mě patlat maltu. (smích) 

Šachista se z vás tedy nejspíš nestane, děláte kromě snowboardingu i jiný sport?
Přes léto jsem začal surfovat. Hory mám ale pořád raději než vodu, dávají víc možností. A kromě toho jezdím na kole, jezdím do práce z Ruzyně na Vyšehrad. Nebaví mě jezdit městskou hromadnou dopravou.

Co rodina, plánujete svatbu?
Nejdřív musíme vyřešit bydlení. Svatbu ne, papír nepotřebujeme. Rád bych jednou bydlel blízko hor. Ale musel bych tam mít i práci.