Jak se váš přístup k tělu a nemocem pohybového aparátu změnil za posledních dvacet let?
Myslím, že v těch základních principech uvažování jsem nijak neuhnul. Pokusil jsem se navázat na jednotlivé směry, které sem přinesli mí předchůdci, jako byl profesor Václav Vojta, Vladimír Janda, Karel Lewit nebo docent František Véle. Velkou roli v tom hrála i Ludmila Mojžíšová. Samozřejmě, od té doby se zlepšily možnosti diagnostiky, a objevila se k tomu spousta nových technologií. Ale základy klinické neurofyziologie, biomechaniky a funkční anatomie se moc nemění. Jde jenom o to, jakou formou ji uchopit a jak s ní pracovat.
Vyvíjí se v rehabilitaci nějaký nový směr nebo trend? V posledních letech se stále více klade důraz na funkci fascií, což jsou například blány tvořící obal svalů.
Fasciální techniky a jejich cílené uvolňování jsou zde již dlouho, ale v posledních letech se díky italské škole lépe vypracoval jejich diagnostický a léčebný systém. Stejný pokrok nastal v terapeutických postupech vycházejících ze vztahu pohybového systému a některých interních onemocnění, jako jsou poruchy polykání, pálení žáhy, poruchy respirační, gynekologické či urologické. Hodně se uplatňuje také robotická rehabilitace a využití virtuální reality.
To, že nás někde bolí, neznamená, že v tom místě je zdroj bolesti. Ta může vznikat z různých, často i interních nebo i onkologických příčin.
