Mistra zvuku Petra Šolce obklopuje plno přístrojů, přehrávačů, kabelů, televizních obrazovek s ovládacím panelem plným tlačítek, blikajících světýlek. Právě on je za všechny zvuky, které slyší divák z hlediště Velkého divadla v Plzni, odpovědný.
A nejen za ně, jeho výtvory slyší i návštěvníci populárních dinoparků. Je to právě on, kdo dal hlas prehistorickým příšerám. Při tvorbě jejich hlasových projevů musel rozlišit, jestli šlo o býložravce nebo masažravce, jak velký dinosaurus byl, jaký měl tvar lebky, tělesné proporce i rychlost, jakou se pohyboval.
"To všechno je třeba brát v úvahu. Takže jsem například přejel polystyrénem po skle, tento "oblíbený" zvuk jsem posunul o dvě tři oktávy níž, smíchal s řevem tygra nebo jiným zvířetem, a už jsem se trochu přiblížil," popsal Petr Šolc.
"Byla to náročná, ale hodně zajímavá práce a spoustu věcí jsem si také přitom uvědomil, třeba že obyčejný psí štěkot nebo vrčení není jeden zvuk, ale jejich celý soubor," dodal.
S mikrofonem vyráží za cvrčky i do deště
Projevy dinosaurů sice v divadle nevyužije, ale zvuky, které nás běžně obklopují ano. Má svou databanku, kterou neustále rozšiřuje. Třeba na dovolenou nevyrazí bez náhrávacího přístroje. "Natáčím ptáky, déšť, cvrčky, lodě, šplouchání moře. Na chalupě natáčím často v lese, je to u mě už automatická záležitost," svěřil se zvukař.
Nejobtížnější je podle něj natočit v přírodě slabý zvuk, třeba i ticho. "Když se zaposloucháte pozorně, uvědomíte si, kolik jiných rušivých šumů je kolem nás. Vzdálená letadla, auta ze silnice několik kilometrů daleko. A natočit takové "obyčejné" ticho, to je pak často opravdu velmi obtížné. Je třeba počítat i s šumem samotného přístroje," připomněl.
V divadle se ale zvukař také leckdy zapotí. Třeba vyhovět režisérovi, který chce mít v představení ránu hromu. "Režisér tam zpravidla nechce mít déšť, jen ránu. Přitom v přírodě je přirozené, že hrom doznívá v dešti. V praxi to tedy vypadá tak, že z naší databanky, kde máme v dobré zvukové kvalitě dejme tomu dvanáct různých hromů, si režisér vybere a my hrom vyladíme zvukově tak, aby při něm nepršelo," vysvětlil Petr Šolc.
Může se ale stát, že v databázi požadovaný zvuk v databázi chybí. "Někdy je nutné jej složit z několika různých. Třeba vybouchnutí kamen, které režisérka použila v Donizettiho opeře Nápoj lásky," podotkl zvukař. "Vyrobili jsme jej složením čtyř různých syntetických zvuků. Stačí menší výbuch, malá rána posazená o dvě oktávy níž, přidáte trochu rozbíjejícího se skla, padajícího železa a polen, a máte to," odhalil vznik zvuku Šolc. "Bomby dělám rád. Ty zvukové, samozřejmě," dodal.
Proti vrtochům techniky bývá zvukař bezmocný
Napínavý není jen vznik nových zvuků, ale každé představení, u kterého nesmí zvukař chybět. "Například takový Shakespearův Macbeth má celkem 117 různých hudebních vstupů během inscenace. A my se nesmíme splést," upozornil zvukař s tím, že nejnáročnější je pro něj a jeho kolegy muzikál. V opeře jsou vlastně součástí orchestru, protože někdy do představení zamontují již předtočené nahrávky.
Adrenalin v krvi může mistru zvuku zvednout i technika. "Největší strach mám, že vynechá přehrávač. Zasekne se minidisk. To jsme bezmocní," uvedl příklad Šolc. Horké chvilky zažívá, když třeba v muzikálu zpěvákovi vypadne port. "Nový port se musí okamžitě dodat. A nikoho nezajímá, jak to stihnete. Musíte," říká mistr zvuku s tím, že podobné situace vyvažují světlé chvilky.
To když po představení přijde režisér nebo dirigent opery a poděkuje zvukařům za dobrou práci. "Vím pak, že naše práce má smysl. A to mi dělá velikou radost. Tohle mě tu drží. To jsou okamžiky, které mám rád," rozzáří se.
