Hanuš Salz s rodiči strávil celkem asi deset let v Kanadě. Tady poprvé použil s kamarády značku Horsefeathers.
Jak název Horsefeathers vznikl?
Vlastně úplně nekontrolovaně jako vtip. Horsefeathers pochází z britské angličtiny, je to synonymum pro „nesmysl“. Ve Spojených státech a Kanadě se to slovo vůbec nepoužívá. Kamarádova babička ale byla Britka, která se do Kanady v dospělosti přestěhovala. Britský přízvuk i některá britská slovíčka jí zůstaly. On jí pořád dělal takové dobrosrdečné naschvály, hrozně si vymýšlel a ona mu na to vždycky říkala: That’s absolute horsefeathers! To je úplný nesmysl! Ve škole pak jeden náš kamarád dostal za úkol vytvořit design, udělat sítotisk a potisknout trika. Jeho napadlo použít slovo Horsefeathers, pod které se ještě udělala grafika pera (feathers = anglicky peří, pozn. red.). Nám se to zalíbilo a přinesli jsme si trika nebo mikiny a na ty naše „logo“ natiskli. Bydleli jsme v oblasti, kde žilo hodně farmářů a kovbojů. Těch, kteří by jezdili jako my na skateboardu nebo snowboardu, bylo minimum. Nápisu jsme rozuměli jen my, pro všechny byl Horsefeathers na triku zkrátka nesmysl, kravina.
Napadlo vás s tou značkou dál pracovat?
Bavili jsme se o tom, že by bylo skvělé začít dělat oblečení s touhle značkou. Ale nikam to nevedlo. V té době, na přelomu osmdesátých a devadesátých let, už tyhle nezávislé značky na oblečení v USA a Kanadě fungovaly. Existoval třeba Burton, NFA, Sessions nebo Westbeach. Konkurence byla velká a bylo potřeba opravdu něco umět. Nechali jsme to tedy být, jen si občas někam natiskli Horsefeathers, třeba na snowboard. Nebo jsem si to napsal fixou na bundu, kterou mi ušila máma.
A kdy tedy přišel ten zlom?
V roce 1992 jsem přijel do Čech, protože jsem si chtěl zlepšit češtinu. Začal jsem chodit na Masarykovo gymnázium, kde jsem poznal Pavla Kubíčka. Na té škole bylo nějakých 700-800 lidí a jediní my dva s dlouhými vlasy. Já a Pavel. Oba jsme měli mikinu s kapucí a jiné boty než ty klasické, co se tehdy nosily. Zaregistrovali jsme se a začali se bavit. A já jsem mu říkal: „Hele, Pavle, mám skvělej název a chtěl bych zkusit začít vyrábět snowboardy.“
Snowboardy? Není to náročné?
Taky jsme záhy zjistili, že jsme totální antitalenti. Výroba snowboardů byla v té době perfektně zmáknutá. Radši jsme se proto pustili do oblečení. Bavili jsme se o tom celou zimu a pak jsme udělali takovou mikrokolekci, 50 triček s jedním designem a asi 200 samolepek. Další rok jsme začali vymýšlet víc věcí, kšiltovky, mikiny a pomalu se to rozjelo.
Měli jste tu v té době nějakou konkurenci?
Velikou. Když jsme začínali, bylo tu třeba pět dalších značek na snowboard a skate. A postupně se to zahušťovalo, jednu chvíli jich tu bylo víc než deset.
Jak jste v té době fungovali?
První regály s oblečením jsme měli v panelákovém bytě v obýváku. Jak jsme se rozrůstali, přibyl regál i v ložnici a pak v dalším pokoji. V tom už se nedalo bydlet. Pronajali jsme si tedy nebytový prostor a začali jsme to dělat trochu standardně. I když to byl vlastně pořád docela „punk“. Ale v té době skoro žádný byznys nefungoval tak profesionálně jako dneska, rozvíjelo se to postupně.
Jak se projevovalo to „punkové“ období?
Dlouho jsme byli ve firmě jen my dva, pak když jsme v roce 1995 otevřeli první krám, přibyl prodavač. První roky jsme neměli žádný příjem, všechno jsme dávali zpět do byznysu. Ale my jsme byli dvacetiletý kluci, nevadilo nám, že jsme v kanclu měli jenom jeden stůl s popelníkem a víc nic. Neměli jsme ambice vydělat peníze a okamžitě je jít utratit. První výplatu jsme si začali dávat po třech letech, a to asi tři tisíce, což bylo hodně při zemi. Ale dalo nám to možnost vracet peníze do oběhu a v době, kdy banky nechtěly půjčovat peníze, jsme dokázali přežít.
Kdy jste stali „profíky“?
To šlo postupně. V roce 1997 jsme vyrobili první kolekci na hory, do té doby jsme vyráběli jen streetové oblečení. Potřebovali jsme si vyzkoušet, jak se to vůbec všechno dělá. Když jsme kolekci dodělali, odjeli jsme ty naše věci testovat na hory. Na dva měsíce do Kanady. Dva měsíce nikdo nic nedělal, a když jsme se vrátili, zjistili jsme, že takhle to fungovat nemůže. Dostali jsme se tedy do toho klasického cyklu - plánovat, zafinancovat, vyrobit. Později v roce 2003 nebo 2004 nastoupil Pavlův bratr, který se chopil financí a veškerého řízení procesů, což bylo hrozně důležité. Spoustu firem kvůli tomu z trhu zmizelo, neměly to „zmáknuté“.
Vy jste nikdy namále neměli? Nikdy nebylo ve hře, že skončíte?
Asi po roce nebo dvou jsme si půjčili nějaké peníze od rodičů a dalších lidí. Řešilo se, že někdo nám půjčí jen za podíl ve firmě, a tím se to všechno zkomplikovalo. Navíc já jsem původně neměl v plánu zůstávat v Čechách, myslel jsem, že se vrátím do Kanady. Ale řekli jsme si s Pavlem, že ta firma asi budoucnost má. A že ji chceme nastartovat vlastními silami a od složitějších vztahů se oprostit. To bylo jediné období.
Ani hospodářská krize vás nijak neohrozila? Čím to?
Přemýšleli jsme, jak na to reagovat, jaké jsou správné kroky. Žádný recept nebyl, každý odborník říkal něco jiného. Nejsem si jistý, co přesně zafungovalo, ale řekl bych, že to byl mix všeho možného. Hlavně jsme parta schopných a fungujících lidí, dnes už to není žádném případě jen o mně a o Pavlovi. V kanclu máme 25 lidí a všichni tomu dávají spoustu energie. Jsme taky kamarádi, a to podle mě hodně pomohlo.
Kdy jste měli nejlepší období?
To asi nedokážu říct. Je pravda, že v roce 2007, před krizí, všechno šlapalo. Řekli jsme si: „Uděláme tohle“ a ono to šlo, stačilo oslovit pár lidí. Nebyl problém na cokoliv sehnat peníze. Na druhou stranu v těch ne úplně ideálních časech se ukáže, jestli má firma zdravé jádro. My jsme se toho díky krizi spoustu naučili. A některé věci jsou teď lepší než v roce 2007.
Já jsem letos hodně vnímala, jak se mezi lidmi rozšířila kolekce Copatutoje, která vznikla v souvislosti s projektem Plzeň 2015.
To je pravda. Takový úspěch nikdo z nás nečekal. Nejvíc se chytily kšiltovky, ty jsme museli čtyřikrát doobjednávat, prodáno je na čtyři tisíce kusů. Z toho se stal velký trend, lidi je chtěli nosit. Bylo vidět, že jsou patrioti v tom dobrém slova smyslu. Ale bavilo to i ty, kteří z Plzně nejsou. Proťalo to veškeré věkové i zájmové skupiny. Oblíbili si je sportovci, nosí ji Jakub Kohák, s nímž spolupracujeme dlouhodoběji. Viděl jsem nějakou fotku z párty, kde má tu kšiltovku na hlavě pět lidí z dvaceti. To je až neuvěřitelné.
Kdo za tím nápadem stál?
To dneska nikdo neví. Víme, že Jirka Hofreiter, který měl na starost marketing, to dotáhl s grafikem do konečné podoby. Ale kdo konkrétně řekl Copatutoje, to nevíme. Asi u toho bylo víc lidí, padaly nápady a vzniklo to. Každopádně se to trefilo do vkusu lidí dobře. Nevím, že by někde jinde vznikla kolekce spojující město a nářečí.
Prodáváte i do zahraničí. Jak si stojíte ve Velké Británii, kde znají význam názvu vaší značky? Pomáhá to?
Ona to může být i překážka. Lidi mají konkrétní představu. Je to „nesmysl“ a ještě poměrně archaický výraz. Ne že bychom do Velké Británie nedodávali vůbec, ale je potřeba dobrý marketing. Řekl bych, že potenciál je tam poměrně velký. Jinak co se týče prodejů do zahraničí, velkoobchodně už převažují nad těmi domácími. Odhaduju, že letos by to mohlo být 60 až 65 procent.
