Tatínek Marty Mason, rozené Felixové, v jejich domku ubytoval sedm vojáků, neboť v rozhlase slyšel žádost o pomoc s ubytováním. "Jednou jsem přišla zvenku a vojáci tam seděli. Steve seděl na tatínkově židli a nohu měl přehozenou přes rameno židle. To mě upoutalo. K té uniformě se to hodilo," vzpomíná Marta Mason a dodává, že srdce jí v ten moment poskočilo.
Nevěřila však, že by z toho něco mohlo být, a přikazovala si na Steva nemyslet. "Vždyť mně bylo 17, on byl o hodně starší," připomíná žena.
Stephenovi bylo o deset let více. Přesto však v té době záměrně začala chodit na hodiny angličtiny. Když pak americké vojáky přesunuli do Sušice, Steve spolu s jedním kamarádem do Plzně jezdil každou neděli.
"To byl vlastně náš tlumočník, mluvil německy a přes něj jsme se domlouvali. Jezdili jsme na kole, zašli na koncert, na oběd," líčí Marta.
Když jednoho dne Steve řekl, že Marta za tři roky pojede do USA, dělala, že nerozumí. "Rozuměla jsem, ale lekla jsem se."
Zlom nastal, když se Steve začal chystat domů. Marta jej požádala, aby jí do památníku napsal slova písně Sweet Home. "Namísto toho tam napsal, že to je jedno z nejtěžších sbohem, které ve svém životě dává," říká s úsměvem.
A z Francie, kde čekali američtí vojáci na cestu zpět do vlasti, přišel dopis jejímu otci. S žádostí o Martinu ruku. Martě pak chodily dopisy každý týden. Celé tři roky, které Steve Mason studoval. Konečně 26. června 1948 se Marta se Stevem v Plzni vzali, dvojjazyčná svatba se odehrála v kostele svatého Bartoloměje.
"Steve mi přivezl i svatební šaty, u nás byla nouze o bílou látku," líčí Marta Mason a dodává, že je šila jeho sestra, a kvůli tomu, že se špatně domluvily na mírách, musela švadlena šaty zabrat. "Měla jsem je volné jako pyžamo," směje se.
Po svatební cestě na Slovensko se novomanželé přesunuli do USA, kde žijí dodnes.
