Před čtyřiceti lety se do rukou Jaroslavy Zborníkové dostala první panenka. Do té doby sbírala leccos. Hrnečky, mlýnky, hodiny i starý nábytek. Ta panenka ji ale natolik uchvátila, že to všechno šlo stranou.
„Asi to bylo i díky tomu, že jsem válečné dítě. Panenku jsem měla jednu, a to ještě obyčejnou, která se dala koupit. Začalo se mi to líbit,“ krčí rameny dvaasedmdesátiletá žena z Příbrami.
První panenku do své sbírky získala od paní, která ji měla po své tetě. Když ji dostala, napadlo ji, že se jedná o nějakou loutku. Měla kloubové ruce i nohy. A byla ve velmi špatném stavu. „Až když jsem ji doma vyčistila, zjistila jsem, jakou má hlavičku. Neměla vlasy,“ líčí Zborníková.
Pro dceru bývalého holiče to však nebyl problém. Vždyť tatínkovi pomáhala paruky vyrábět. A pozor, on je vyráběl i pro filmový Barrandov.
Chybějící vlasy tedy byly z těch oprav to nejmenší. Často ale měly hračky oloupanou barvu, roztrhané šaty nebo rozbitou hlavu.
„Když jsem nesehnala nikoho, kdo by mi s opravami pomohl, pustila jsem se do toho sama. Byla to metoda pokus - omyl,“ popisuje Zborníková s úsměvem. Nejnáročnější pro ni byla (a je) rozbitá hlavička. Poradit si s tím však dokáže.
Dnes její sbírka čítá několik set kousků. A i když ročně přidá už jen několik nových, péče o ně jí zabere vlastně veškerý volný čas. Snaží se shánět i dobové látky a podle obrázků z dané doby šít šaty, které se tehdy nosily.
„Ono je to i finančně náročné. Dřív se u nás nedaly sehnat ty správné barvy, kupovala jsem je v Německu. Teď jsem zase v důchodu a příjmy jsou nižší,“ říká Zborníková.
Nejstarší kousek je z roku 1846. „Ty nejstarší, takzvané biedermeierky, jsou nejcennější. Na druhou stranu ale nejsou ty nejhezčí. Taky mám jednu francouzskou panenku s porcelánovou hlavou, hadrovým tělem a dřevěnýma rukama. Ta sloužila švadlenám. Na ní ukazovaly dámám, jaký model šatů připravují,“ osvětluje sběratelka.
Většina kolekce pochází z let 1846 zhruba do roku 1923. Nejmladší hračka je však z poloviny padesátých let dvacátého století. „Tu mám z nostalgie, je mojí sestry. Vyráběla se v příbramském Hamiru.“
Nové přírůstky do sbírky vyhledává Jaroslava Zborníková buď na burzách, nebo je jednoduše od někoho dostane. Například od návštěvníků výstavy, kteří v krabici přinesou rozbitou panenku ležící dlouhé roky na půdě. „Když jim pak pošlu fotografii, mají radost,“ konstatuje sběratelka a restaurátorka v jediné osobě.
