Po roce 1989 měli učitelé k dispozici spoustu materiálů z exilu, připravovaly se nové učebnice. Ilustrační foto

Po roce 1989 měli učitelé k dispozici spoustu materiálů z exilu, připravovaly se nové učebnice. Ilustrační foto | foto: Ondřej Littera, MAFRA

Najednou přišla velká svoboda a někteří kantoři nevěděli, co učit

  • 4
Když v roce 1985 začínal učit, obavy měl. Jednou z jeho aprobací byl totiž dějepis a Petr Halajčuk věděl, že bude muset svým studentům přiblížit i události, které vládnoucí režim interpretoval odlišně, než jak tomu ve skutečnosti bylo.

„Obavy samozřejmě existovaly, ale pro mě tím nejdůležitějším v té době byl vnitřní hlas, moje svědomí,“ zamýšlí se dnes nad svými kantorskými začátky třiapadesátiletý Halajčuk.

Listopad 1989

Jak na něj vzpomíná učitel Petr Halajčuk?

Bylo to veliké překvapení a ohromná úleva. Já jsem tu dobu měl spojenou ještě s jednou věcí. Můj otec zažil 17. listopad 1939, kdy jej gestapo zatklo na pražské Hlávkově koleji. Viděl, že studenti znovu o něco usilují. 

Pamatuju, že na základní škole, kde jsem učil, byl zvlášť v těch prvních dnech tlak na to, aby se mezi dětmi nešířily informace a abychom třeba nenosili trikolory. To jsem odmítl, ale necítil jsem se hrdinou. Myslím, že kantor má jít trochu jinou cestou, než jen cosi kázat. Důležitější je osobní postoj. 

V tom roce 1985, kdy jsem nastupoval na základní školu, jsme neměli tušení, že za čtyři roky v průběhu několika týdnů režim padne. Bylo to úžasné. 

V posledním roce studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se Halajčuk sešel se svými třemi spolužáky. Řešili, jak se vyrovnat s tím, že žijí v režimu, s nímž nesouhlasí a vůči němuž mají výhrady. „Bylo jasné, že pokud někteří z nás chtěli dělat to, co chtěli, museli by přistoupit k určitému ústupku vůči režimu. Samozřejmě každý má tu hranici někde jinde, my jsme se ale shodli, že je pro nás nepřijatelná takzvaná rudá knížka,“ líčí Halajčuk.

A kvůli tomu on sám nastoupil jako učitel na základní školu. I přesto, že se původně chtěl věnovat historii odborně. Nejprve učil v Plzni na Slovanech, později na Lochotíně. Zpočátku šla výuka snadno, začínal od pravěku a žádné ideologické rozpory zde tedy nehrozily. Dostal se však i ke spornějším tématům.

„Dějiny 20. století byly v učebnicích vlastně jen dějinami sjezdů komunistické strany,“ přibližuje pedagog a dodává, že výuka dějepisu před rokem 1989 byla navíc velice striktně daná osnovami a metodickými příručkami tak, aby se na všech školách ve stejnou dobu vyučovalo stejné téma.

„Záleželo na kantorovi, na jeho možnostech, ale i na jeho strachu, jestli dokázal do výkladu přidat i něco navíc,“ popisuje Halajčuk. A jak se to dařilo jemu? „To by měli posoudit mí tehdejší žáci. Já jsem se s tím snažil srovnat ve svém svědomí. Ale přiznám se, že si úplně všechno nepamatuju,“ říká Petr Halajčuk. 

Přidává však alespoň jeden případ: Plzeň a osvobození americkou armádou. V učebnicích dějepisu o Američanech samozřejmě nebylo nic, kantor to však dětem řekl. „Nenarazil jsem s tím,“ konstatuje Halajčuk. 

Ruštinu jsem vždy bral pouze jako jazyk

Hodin dějepisu učil poskrovnu, většinu úvazku tvořily „dílny“ a ruský jazyk, jeho druhý předmět aprobace. Ten si zvolil z čistě pragmatických důvodů. Po studiu historie toužil, věděl však, že se svým profilem se na jednooborovou historii nedostane a že na ruštinu byl převis nejnižší. Navíc mu jazyky šly dobře.

„Já jsem bral ruštinu vždy jen jako jazyk. I když samozřejmě mohla být zdrojem ideologické manipulace. Snažil jsem se to aspoň trochu eliminovat a soustředit se na to, aby se děti naučily ten jazyk jako každý jiný,“ krčí rameny.

Krátce po listopadu 1989 o tento předmět přišel, ruský jazyk se vyučovat přestal, dočasně jej tedy nahradil němčinou. A změnilo se toho samozřejmě i spoustu dalšího – na něj, podobně jako na další učitele dějepisu, základů společenských věd a občanské nauky čekalo proměn nejvíc.

Najednou tu bylo spoustu materiálů z exilu, připravovaly se nové učebnice, postupně také nové osnovy a hlavně tu byla obrovská svoboda. Paradoxně některým kantorům to dělalo spíš těžkou hlavu.

„Vzpomínám si na ten zmatek v duších pedagogů, kteří byli zvyklí jet podle osnov hodinu po hodině, stránku po stránce. Najednou tu byl obrovský prostor a spousta lidí na to nebyla připravená,“ připouští Halajčuk.

Pro příklad uvádí jedno setkání učitelů dějepisu krátce po revoluci. Jeden jeho spolužák tu prezentoval možné materiály k výuce pro dobu, než budou hotové nové učebnice: knížky z exilu i začátky domácí produkce. Na to se z publika ozvalo: To je hezké, ale řekněte nám, co máme učit. „To jsem nevydržel a řekl, že máme všichni vysokoškolské diplomy a k tomu navíc teď i tu svobodu. A to bychom měli využít,“ vzpomíná Halajčuk.

Sám prý využíval s oblibou právě exilovou literaturu. Zmiňuje například Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu od Pavla Tigrida.

Halajčuk vyučuje dějepis dodnes. V roce 1992 nastoupil na nově založené Církevní gymnázium, na němž působí dosud. Je rád, že se tu dějepisu věnuje dostatečná pozornost a že může výuku různě zpestřit, mimo jiné i besedami s pamětníky. 

A které historické okamžiky předává svým studentům nejraději? Za klíčové považuje téma holocaustu, totalitních režimů, jejich srovnání a vývoje. Samozřejmě také s důrazem na české dějiny.