Podle jmen na dresech tak nebudou hrát Matúš Kozáčik, David Limberský či Daniel Kolář, ale Jan Kalina, Jakub Svěrák, ale i dvě ženy - Věra Romová a Helena Hájková.
„Celou věc jsme samozřejmě konzultovali s vedením svazu, který to posvětil,“ potvrdil mluvčí klubu Pavel Pillár, že je to povolené.
Na modročerveném dresu Viktorie tak bude i jméno i Václava Šindeláře, nevidomého fanouška ze Stodu, který chodí na fotbalová utkání v Doosan Areně pravidelně od roku 2011. „Zbláznili mě kamarádi. Hned první návštěva stadionu ve mně zanechala velký dojem. Byl to skvělý zážitek, vnímal jsem to jinak než ostatní,“ popisuje Václav Šindelář.
Projekt Plzeňští hrdinovéFotbalisté Viktorie vzdají hold lidem, kteří pomáhají zachraňovat druhé a fanouškům, jenž jsou věrní fotbalu i přes svůj handicap. Ve výběru je tak třeba vozíčkář Jakub Svěrák. Ten nevynechal ani pohárové zápasy v Miláně, Neapoli nebo Villarealu. V jedenáctce budou i dvě ženy - policistka Helena Hájková a Věra Romová, která zachraňuje životy na tísňové lince. Všechny příběhy si můžete přečíst na stránkách Viktorie Plzeň zde. |
„Byla to obrovská euforie, tribuny fandily a kotel dělal od první minuty obrovský virvál. Když se diváci trochu uklidnili, slyšel jsem i jak na sebe mluví hráči,“ vzpomíná Šindelář.
Atmosféra ho pohltila natolik, že už čtvrtým rokem má permanentní vstupenku. Postupem času, jak sám říká, si stadion ve Štruncových sadech odposlouchal. „Člověk jako já musí nejdřív pochopit celý prostor,“ vysvětluje.
A jak tedy atmosféru v Doosan Areně cítí nevidomý fanoušek? „Než se jde nahoru k sedačkám, je atmosféra taková tlumená. Musel jsem si vytvořit své orientační body, což se mi podařilo hlavně díky kotli. Sedím naproti hlavní tribuně, kotelníky mám po pravé straně. Jakmile se rozjedou je to velká paráda,“ pochvaluje si atmosféru v Doosan Areně Václav Šindelář, který trpí úplnou ztrátou zraku.
Přesto vnímá i rozhodčího a hráče na ploše. „Mám vytříbený sluch, takže třeba vím, co na spoluhráče křičí Matúš Kozáčik nebo když někdo křikne: ‚Bacha záda.‘ Dokážu si představit, co se zrovna děje. Kolikrát slyším i rozhodčí, takže se do zápasu můžu vcítit naplno,“ dodává Šindelář, který zůstal věrný nejen Viktorii ale také svému místu. Sedává pravidelně v sektoru S7. „Chodí se mnou kamarádi, kteří mi při sporné situaci vždycky vysvětlí, co se děje.“
Z hráčů je jeho největším oblíbencem Jan Kovařík. „Mám z něj skvělý pocit, na hřišti je to dříč a v soukromí určitě slušný kluk,“ myslí si jeden z plzeňských hrdinů.
Kovařík teď jistě i jemu udělal radost dvěma nádhernými góly z trestných kopů, v poháru proti Olomouci i potom v lize s Příbramí.
Zatím Václav Šindelář vyráží ze Stodu jen na domácí zápasy, ale někdy by chtěl okusit atmosféru na některém ze stadionu soupeřů. „Kluci ze Stodu jezdí i ven. Před nedávnem mi říkali, jestli s nimi nepojedu na Spartu, ale tam si zatím netroufnu. V mojí situaci by to bylo asi problematické,“ vypráví věrný viktorián, civilním povoláním masér.
„Když jsem chodil do školy na Slovensku v Levoči, setkal jsem se s dalšími nevidomými fanoušky, kteří chodili na fotbal i na hokej. Byl jsem mladý kluk, takže jsem moc nevěřil, že by to mohl být takový zážitek. Před pěti lety jsem ale díky Viktorce všechno pochopil,“ doplňuje Václav Šindelář.
