Oba mladí muži se shodují, že první zkušenost z hraničního přechodu Berkasovo-Bapska byla nejsilnější. „Na zemi spalo odhadem tisíc až patnáct set lidí. Ženy, děti, staří. Sice měli deky, ale to bylo skutečně minimum. Byl to neveselý pohled,“ vybavuje si osmadvacetiletý Jan Zeman.
Na Rokycansku získala azyl první syrská rodinaPodle pravoslavného kněze Davida Dudáše přišli tito lidé z Německa za svými příbuznými, kteří zde žijí již delší dobu. „Rodina je rozvětvená, uvažuje se o tom, že by do Čech mohl přijít ještě někdo další,“ naznačuje Dudáš. Žádné konkrétní informace o syrské rodině, která na Rokycansko přijela už před několika měsíci, sdělovat nechce. „Jsou tu legálně, šlo o sloučení rodiny,“ říká jen. Diecézní charita Plzeň nyní sbírá informace o místech, kde by případně mohli být ubytovaní další uprchlíci. Podle ředitele Jiřího Lodra k tomu může dojít nejdříve v únoru, kdy může být uznán jejich azyl. „Máme konkrétní nabídky, nyní zvažujeme, které jsou vhodné a které ne, například i s ohledem na získání zaměstnání,“ vysvětluje Lodr a dodává, že nyní by zvládli ubytovat zhruba tři desítky lidí. Nabídky přicházejí z jednotlivých farností i z konkrétních rodin. |
On ani jeho o šest let mladší parťák nejsou nekritickými zastánci uprchlické vlny proudící do Evropy. „Určitě si nemyslím, že bychom měli všechny slepě přijímat. Na uprchlíky, kterým v jejich zemi hrozí smrt, se nabaluje řada dalších lidí z Turecka, Makedonie, Bulharska,“ prezentuje svůj názor Zeman.
Je přesvědčen, že situaci zhoršuje fakt, že se nikdo primárně nezabývá tím, co se děje v zemích, jako je Sýrie nebo Afghánistán. „Ale to nic nemění na tom, že ti lidé jsou teď na cestě. Nemůžeme na ně jen koukat,“ krčí rameny.
Podle Ladmana by se uprchlíci měli přijímat jedině za předpokladu, že se budou chovat podle našich zásad. Ale pomáhat by se jim rozhodně mělo, míní. „Válku v Sýrii jsem samozřejmě vnímal. Ale až když jsem viděl na místě to množství lidí, došlo mi to naplno. Nevěřil jsem, že jich může být v ohrožení života tolik,“ zamýšlí se Ladman.
Podle jejich zkušenosti se na cestu nejčastěji vydávají celé rodiny, zpravidla zahrnující hned tři generace. Méně častěji pak samotní jednici. Jde například o muže, kteří mají v plánu získat vzdělání na západoevropské univerzitě a poté se vrátit obnovovat svou zemi, dalším se složila na cestu celá rozvětvená rodina, aby ji pak podporovali ze zahraničí.
Jako cílovou zemi zmiňují nejčastěji Německo, občas ještě Švédsko nebo Francii. „Spoustu jich chce do Německa kvůli tomu, že jim někdo řekl, že je tam všechny vezmou a že je to skvělá země. Po cestě se v nich tyhle představy ještě přiživovaly. Přitom spousta z nich ani není schopná říct, do jakého města by chtěli,“ líčí Zeman. Uprchlíci podle něho trpí nedostatkem informací.
Uprchlíci na hranicích |
Ladman i Zeman se zapojovali nejčastěji do organizování příchozích. „Můžu říct, že z 90 procent byli uprchlíci úplně v pohodě. Spolupracovali s námi, čekali tam, kde jsme jim řekli, nebyly žádné strkanice,“ říká Jan Zeman.
Oba muži komentují také zvěsti o nepořádku. Podle nich v táboře panoval jen v nejvytíženějších chvílích, uklízelo se hned, jakmile to bylo možné. Zapojovali se prý i sami uprchlíci.
„Navíc mnohdy za to mohl špatný systém rozdělování pomoci. Na další cestu si mohou vzít minimum věcí a zprvu dostávali třeba velké balení plen. Vzali si z balíku jen tři a zbytek tam museli nechat,“ popisuje Ladman s tím, že později se výdej materiální pomoci zefektivnil.
Když byli na přechodu Berkasovo-Bapska naposledy, pomáhali už jen s uzavíráním tábora, uprchlíci na místě nebyli. Země změnily systém pomoci a do Chorvatska uprchlíky nyní vozí vlaky.
