Na místech, kde Tomáš Holub v minulosti působil, se odehrávaly mimořádně drastické události, kvůli nimž i zapochyboval o Boží vůli.
„Setkání se skutečným brutálním, promyšleným zlem pro mě byla úplně nová zkušenost. Duchovně to pro mě byla obrovská výzva. Ptal jsme se sám sebe, jestli náboženství není jen berličkou, která se nabízí vždy až pět minut po dvanácté,“ přiznává Tomáš Holub.
Měl prý dilema, jestli křesťanství není jen kulturní fenomén Evropy, který nemá celosvětový rozměr. Další problémem pro něj bylo brutální zlo, které se vysmívá dobru, na což narážel v Iráku. „To byly dvě záležitosti, které jsem řešil velmi dramaticky. Řekl bych až na hraně ztráty víry.“
Co však převážilo ve prospěch víry, když se jí kněz nevzdal? „To je těžké říct, aby to nevyznělo jako fráze, a tak o tom nerad moc mluvím. Pro mě asi základní byly dvě věci. Jednou z nich byla myšlenka na Kristovo utrpení, které bylo také spojené se zlem. To znamená, že i to zlo je součástí příběhu, kterému věříme,“ říká Holub a dodává, že pro něj bylo moc důležité, že s realitou brutálního a cynického zla se Bible a Kristův příběh zásadně vypořádávají.
„Druhá věc byla intimní otázka modlitby, ve které jsem dostal duchovní ujištění, že to není jenom báchorka a že vzkříšení, na kterém všechno stojí, není jen dodatečná útěcha slabších,“ podotkl Tomáš Holub.
