Je prostředí vrcholového sportu náročné na psychiku?
Sportovní svět je krásný, pro vývoj člověka přináší hodně pozitivních věcí a emocí. Na psychiku je ale náročný. Je třeba říct, že sportovec obzvláště v individuálním sportu je takový kočovník. Z cizí země pozná často jen letiště a sportoviště. Třeba v případě tenistů člověk ani neví, kdy se bude vracet domů, neví, kdy prohraje a v turnaji skončí. Na druhou stranu se setkává se zajímavými lidmi, kteří na sobě pracují a chtějí něčeho dosáhnout. Je to velice specifické prostředí.
Ti, kteří se věnují kolektivnímu sportu, zase nikdy nemají jisté místo v základní sestavě.
Ano, to je pravda. Hráči bojují o své postavení v týmu. Může se stát, že jinak vidí situaci hráč a jinak trenér. Navíc se může stát, že nový trenér pro kvalitního hráče v sestavě nenajde místo kvůli tomu, že chce do hry vložit úplně jiné vlastnosti. Velký rozdíl mezi kolektivním a individuálním sportem je také v tom, že v individuálním sportu se může sportovec rozhodnout závod nebo turnaj podle své vůle vynechat, u kolektivních sportů je pevně daný začátek a konec sezony. Samozřejmě pro každého sportovce je stresující, pokud se zraní nebo je dlouhodobě nemocný.
Jednou ze zdravotních komplikací je únavový syndrom, s nímž se potýkal i František Rajtoral. Co může v takovém případě pomoci?
Únavový syndrom přichází plíživě. Sportovec je určitým způsobem oslaben, není důležité, jestli je tím prvotním spouštěčem nemoc nebo psychický problém. Cítí se dlouhodobě unaven tělesně i psychicky. Často se v první fázi nemoci spíše od okolí skloňuje slovo „simulant“. Když pak slyší sportovec diagnózu „únavový syndrom“, může to být paradoxně pro něj úleva. Důležitá je v takovém případě především podpora rodiny, je třeba mít kvalitní zázemí. Člověk potřebuje mít v blízkosti někoho, s kým může své potíže konzultovat a komu taky věří.
Odloučení od rodiny, navíc v cizí zemi, musí být v takovém případě na psychiku velmi náročné...
Proto si většina sportovců při angažmá v cizí zemi vytváří zázemí tím, že si s sebou berou přítelkyně nebo někoho z rodiny. Jsou v cizí zemi, ale mají tam někoho, s kým mohou kdykoliv cokoliv probrat. Když přijdou z tréninku do podnájmu, kde nikdo není, je to horší. Můžou sice kamarádům zavolat, ale oni nemají vždy čas. Ve dvou mohou zemi ve volném čase poznávat, mohou cestovat, učit se cizí jazyk. Dlouhodobé odloučení od rodinného zázemí je psychicky náročné. Navíc hráč si ještě musí zvykat na nové spoluhráče v týmu, na trenéra, na jinou mentalitu daného prostředí.
Může podle vás hrát roli i to, že má sportovec více volného času než ostatní?
Většina sportovců je spokojena se svým časovým režimem, který je samozřejmě jiný než u běžné populace. Nerozděluje se na pracovní dny a víkendy. V zahraničí může být více volného času paradoxně na škodu. Je tam například velký prostor na přemýšlení, dojde ke stesku po domově či přátelích. Navíc je sportovec pro okolí jen „cizinec - žoldák“.
Někteří sportovci, fotbalisté asi častěji než jiní, mají tendenci trávit volný čas hraním na automatech. Dá se nějak vysvětlit, co je k tomu vede?
Já se s tím ve své praxi nesetkávám. Když nad tím ale přemýšlím, napadlo mě, že k tomu může docházet u těch sportovců, kterým se rychle splnilo vše, po čem toužili, a nejsou ještě vyzrálí vše správně uchopit. Pokud jsou navíc obklopeni lidmi, kteří jim řeknou, aby hraní taky zkusili, může se to stát. Chápu, že někdo do toho může spadnout nevinně, je zkrátka ve špatnou chvíli na špatném místě.
Jak se dá u sportovců předejít ztrátě motivace?
Nesetkala jsem se s tím, že by ke ztrátě motivace došlo bezdůvodně. Sportovci zpravidla adrenalin potřebují, je to jejich vášeň, neumí si bez něj představit život. Ke ztrátě motivace může třeba dojít, pokud sportovec dosáhl všeho, po čem toužil, nebo při změně rodinné situace, například s narozením dítěte a snahou s ním být co nejvíce. Samozřejmě i v případě dlouhodobého zranění, psychického stresu z nesplněných sportovních cílů a dalších věcí.
Pomáhá zlepšit výkon i zvládnout zdravotní potížePlzeňská psycholožka Eva Šauerová pomáhá především sportovcům zlepšit jejich výkon. Během své praxe pracovala ale i s Janem Rajnochem, fotbalistou, který se potýkal s únavovým syndromem. Ten trápil i Františka Rajtorala. „Tlak na psychiku sportovce mohou vytvářet rodiče, trenéři či samotný sportovec. Když je tlak příliš velký, začne selhávat i tělesný systém. A pokud není sportovec v pořádku po tělesné stránce, funguje zase odlišně psychika. Všechno se pak může sesypat. A je jedno, jestli prvotní problém je fyzický nebo psychický,“ říká psycholožka. |
Jaký vliv na psychiku může mít to, že je sportovec pod neustálým „dohledem“ veřejnosti?
Řekla bych, že to je věc, která se v průběhu kariéry průběžně vyvíjí. Na začátku berou sportovci to, že se o nich píše, jako prestižní záležitost, cítí, že něco dokázali. Postupně ale zjišťují, že sláva s sebou přináší i negativní aspekty. Musí si dávat pozor, jak se chovají, co si například objednávají v restauraci, s kým tráví volný čas, občas to musí být jinak, než by sami chtěli. Postupem času někteří sportovci zjišťují, že jejich hodnoty jsou někde jinde, než plnit titulní stránky novin a časopisů. Větší radost jim přináší být v ústraní se svými nejbližšími a chránit si svůj osobní a rodinný život.
Veřejnost navíc dovede být velmi kritická...
Snažím se své svěřence vést k tomu, aby komentáře pod články nečetli. Pokud se tomu neubrání, ovlivňuje je to. Mohou být naštvaní, protože svůj výkon vidí jinak. Je přirozené, že jiný úhel pohledu má sám sportovec, jiný jeho rodina, jiný trenér, jiný veřejnost. Neznamená to, že je to špatně, ale psychiku to ovlivní. Proto sportovcům doporučuji o sobě nečíst různé komentáře a příspěvky na sociálních sítích.
Přiznám se, že mě překvapilo, kolik sportovců se potýkalo s psychickými obtížemi. František Rajtoral zdaleka nebyl jediným. Napadá vás pro to nějaké vysvětlení?
Psychické obtíže mohou trápit lidi pracující v kanceláři, stejně jako sportovce. Navíc pohybová aktivita může člověku s psychickými obtížemi často pomoci. Řekla bych, že u známých lidí si takových problémů ostatní více všímají, přitom v ostatních odvětvích bude počet lidí s psychickými obtížemi obdobný.
S jakými problémy sportovci přicházejí za vámi? Předpokládám, že psychické obtíže nebudou tím hlavním, co řešíte ve své praxi.
Zajímavé je, jak se mí klienti během dvou desítek let proměnili. Dříve chodili více sportovci, které posílali většinou trenéři a nejdůležitějším ukazatelem byl nepoměr mezi tréninkem a závodem. Dnes ke mně přicházejí více sportovci, kteří žádné výrazné obtíže nemají a přijdou spíše preventivně. Snaží se jen hledat rezervy správného naladění „hlavy“. Nebo i sportovci na vrcholu kariéry, kteří v podstatě dosáhli ve sportu všeho. Nemají žádný problém, ale cítí, že i kdyby se měli o jediné procento zlepšit, stojí za to to zkusit. Ve většině případů, odhadem v 80 procentech, mám tedy klienty, kteří přicházejí preventivně se snahou dosáhnout optimálních výsledků v náročném sportovním prostředí.
Jak se jim dá pomoci?
Jednou z metod je vytvořit dokonalý systém, který pomůže tomu, aby hlava fungovala tak, jak má. Řada lidí si myslí, že sportovec zapíná hlavu až ve chvíli, kdy jde na trávu, na led, do lodě nebo na kurt. On ale musí připravit hlavu už daleko předtím. Potřebuje se například kvalitně vyspat, dobře se probudit, nabudit se nějakým cvičením. Je to takové puzzle, kterým se vytváří optimální sportovní obraz. Když jde pak na sportoviště, už ví, že nemusí nic hledat, že je připraven. Když v tom systému něco chybí, obraz není dokonalý. Obrazně řečeno, každý sportovec potřebuje pevnou základovou desku a je jedno, jestli na ní postaví bungalov nebo třípatrovou vilu. Když je základová deska dobře udělaná, stavba se daří.
