Od roku 1997 Hůla s kolegy nacvičovali, jak se spustit ze záchranářského vrtulníku na zem nebo do koruny stromu, bezpečně zajistit figuranta a pak se s ním zase nechat vytáhnout desítky metrů na palubu helikoptéry.
Pokud se ho zeptáte, kdy se z vrtulníku poprvé spustil naostro pro člověka v nouzi, přesné datum nehledá v kalendáři.
"Bylo to 12. srpna 2002 večer v Nezvěsticích na jižním Plzeňsku. Z domu na samotě odříznutém ze všech stran velkou vodou jsme evakuovali skupinu lidí. Tehdy začínaly velké povodně. S vojenskými piloty vrtulníků jsme pak byli nepřetržitě devět dnů ve dne i v noci. Postupovali jsme s vodou přes Plzeň, Prahu až do severních Čech," odříkává z hlavy Hůla, který nyní patří k nejzkušenějším školitelům. Při povodních před deseti lety se podílel na záchraně 62 lidí.
V čem byl ostrý zásah jiný ve srovnání s předchozími nácviky?
Při nácvicích jsou zachránce i zachraňovaní lidé z branže. Zachraňovaný kontroluje záchranáře, jestli je vše v pořádku. Při ostré akci zachraňovaní neví, co se bude dít. Někteří se hodně bojí, nad nimi burácí vrtulník. V proudu vzduchu ztrácíte stabilitu, podráží vám nohy. První, které jsme tenkrát v Nezvěsticích zachránili, byli Němci. Tehdy byly poprvé v akci použity dva vrtulníky najednou - z jednoho jsme se spouštěli pro lidi, druhý zatím osvětloval místo.
Jak velkým problémem byl zvířený prach z rozebraných střech?
Pro záchranáře je to hodně nepříjemná věc, skoro nic nevidíte. Ještě horší je takový zásah za tmy.
Jak zvládáte obavy z neznáma?
Když bylo na místě víc lidí a byli v relativní psychické pohodě, říkali jsme jim, ať se domluví, v jakém půjdou pořadí. Než se připraví, může vrtulník vysadit dalšího záchranáře na jiný dům, a pak se pro ně vrací. Zažil jsem situaci, kdy vše bylo v pořádku až do okamžiku, kdy na řadu přišla žena, která se zřejmě z obav posouvala neustále dozadu. Zůstala poslední. Když už byla zajištěná v postroji, říkal jsem jí, ať nic nedělá. V okamžiku, kdy nás vyzvedávali, se najednou chytila za střešní latě. Kdybych ji pořádně neplácl přes ruce, aby se hned pustila, mohlo to skončit katastrofou. To jsou věci, které se nedají natrénovat.
Máte i nějaké veselé vzpomínky?
Do Štěnovic jsme při povodních letěli pro staršího pána, který potřeboval na dialýzu, ale vše kolem bylo zatopené. Když jsme ho měli na palubě a už se vznášeli, byl nadšený, protože nikdy předtím neletěl. Pořád mám v uších jeho slova: 'Děkuju vám. Než umřu, aspoň vidím svoji rodnou ves z výšky.' Když jsme přistáli v nemocnici a předali ho lékařům, pán se na nás obrátil a ptal se, kdy s ním zase poletíme domů. Asi jsme ho trošku zklamali, protože zpátky jsme ho už vézt domů nemohli.
