"Táta měl ve Spáleném Poříčí holičskou živnost, já jiné možnosti neměl. V holičství jsem se pohyboval od dětství, mě u něj v krámu všichni zákazníci znali. Jako dítě jsem sedával u kamen, když někdo něco potřeboval, doběhl jsem pro to. Tenkrát měl ještě každý stálý zákazník své mýdlo, svůj ručník, vše bylo naskládané ve skříňce. Když koncem války přišel někdo na holení, už jsem přesně věděl, kam sáhnout, aby dostal právě své mýdlo, svůj ručník," vzpomíná Zdeněk Zdráhal na své holičské začátky.
Chlapům ve Spáleném Poříčí nebylo po válce divné, když táta holič Zdráhal svěřoval namydlení zákazníků před holením nebo umytí jejich tváří po holení tehdy čtrnáctiletému Zdeňkovi. "Holení stálo korunu, Pitralon po holení byl za dvacetník, učesat, udělat fazonku, pěšinku, to byla práce pro učedníky. Jenže tohle já uměl ještě před tím, než jsem šel do učení," vzpomíná Zdeněk Zdráhal.
Učil se v Plzni. V pondělí mívali holiči své podniky zavřené, to byl den, kdy učni mířili do školních lavic. Po vyučení v létě roku 1951 nastoupil do tátovy firmy ve Spáleném Poříčí. Jenže to byla doba, kdy pro vládnoucí komunisty byli i malí živnostníci nepřáteli. Na venkově začalo zakládání komunálů.
"Na venkově to nebylo tak žhavé, v Poříčí byli tři holiči, nechtěli založit komunál. V Blovicích se zakládal, ale tady neměli dostatek lidí. Největší blovičtí holiči do komunálu nechtěli. Já jsem dostal obsílku do Spáleného Poříčí, že když dá táta podnik do komunálu, budu moc zůstat u něj v Poříčí, jinak půjdu do komunálu v Blovicích. Tatí si tenkrát vystřihl z nějakých novin, že otec se synem nebo dcerou mohou podnikat dál. Ale nebyla to pravda," říká holič.
Neměli na výběr
Pak dostal další obsílku. Na tu jsem nereagoval. "Najednou se u nás objevil policajt s bodákem na flintě. Vzal mě autobusem na pracák do Blovic. Tam jsme jeli zadarmo, zpátky už jsem si musel lístek na autobus koupit. Tátovi jsem pak doma řekl, že mám na výběr - buď dá firmu do komunálu, nebo mi zbývá komunál Blovice, v Klabavce nebo rudné doly v Ejpovicích," znovu ožívají Zdeňku Zdráhalovi 62 let staré události.
Nemalou roli v rozhodování nakonec sehrál i fotbal, který vyučený holič hrál. Tehdejší blovický starosta a místní fotbaloví fanoušci ho přemlouvali, že i kvůli fotbalu pro něj budou Blovice nejlepší. "Když jsem všechno zvažoval, říkal jsem si: Mám jezdit z Poříčí do Plzně vlakem, pak ještě do Ejpovic? Ráno tam a večer ještě zpátky? Tak jsem šel do Blovic," popisuje holič.
Holič Zdeněk Zdráhal z Blovic se svými břity.
V Blovicích komunál založili 4. září 1951 a hned první den v něm Zdráhal začal pracovat. Z lidí, kteří nastoupili, byl vůbec nejmladší. Šest holičů a ve vedlejším kadeřnictví dvě kadeřnice.
Pro holiče byla 50. léta minulého století obdobím, kdy křesla v provozovnách byla od rána do večera obsazená zákazníky. "Tehdy na holení a stříhání chodilo tolik lidí, že se pořadí určovalo podle vydaných bloků s lístky. Tak jsme to dělali skoro všichni. Stávalo se, že se s těmi lístky v hospodě dokonce i kšeftovalo. Kdo chtěl jít dřív, a měl vyšší číslo, koupil druhému s nižším číslem třeba pivo. Pak jsme zjistili, že si někdo ráno takhle nabral třeba pět lístků, takže jsme to nakonec zrušili," směje se.
Dnes se celá hlava vezme trojkou a už to není holičství
Ani typů pánských účesů tenkrát moc nebylo. Holičský matador na ně ale stále vzpomíná. "Tenkrát začínaly takzvané havlíky, byly klasické styly, vejtraty. Táta si vždycky potrpěl na vejtratu. Vezmeš to trojkou, desetinkou si to vytratíš, vyčistíš jedničkou, je to pořádný střih. A dneska? Mladí chodí dohola. Nebo se vezme trojkou, pětkou nebo sedmičkou celá hlava, a je hotovo. To už není holičství," říká praktik.
Boom holičů podle něj skončil začátkem 60. let, kdy se v obchodech objevily první lepší žiletky a holicí strojky. Pak už holičů jen ubývalo. Za ty, co umřeli, už nebyli nástupci. Teď je v Blovicích už jediným holičem, zatímco kadeřnictví je v městečku nejméně pět.
Zdráhalovy nůžky ani břitvy nezahálí ani dnes. Nejvíc lidí k němu chodí, když přijedou odpolední vlaky a autobusy z Plzně, kterými se místní vrací domů z práce, nebo když dětem končí škola.
Mezi jeho stálé zákazníky pravidelně každé léto patří i prezidentský kandidát Vladimír Franz, který má v nedalekých Dožicích chalupu a blovického holiče prý před lety objevil náhodou, když si všiml poutače na blovickém domě.
Zdeněk Zdráhal má několik holičských brašen plných břitev. Jednotlivé nástroje dostával často od kolegů, když odcházeli do důchodu, některé dostal jako dar z pozůstalostí. "V holičství mám jen ty, které používám. Nenechávám tu jinak vůbec nic, protože nás tady už třikrát vykradli," podotýká Zdeněk Zdráhal.
