Daniela Macichová se na letišti pohybovala celé dětství, s padákem skákali oba její rodiče. Ona sama si to poprvé vyzkoušela ve svých patnácti letech.
„Na letišti jsem se běžně pohybovala, ale ten den jsem najednou přišla úplně jinak. Vyfasovala jsem padák,“ líčí svou premiéru Daniela Macichová.
Počasí jí tehdy nepřálo. Byla mlha a nebylo jasné, jestli vůbec bude možné skákat. „Čekalo se. A čekalo. To byl nápor na nervy. Do letadla se šlo až odpoledne,“ vybavuje si Daniela Macichová.
Nejhorší bylo udělat ten krok ze dveří letadla. Ve vzduchu už pak nepříjemné pocity neměla. Překvapilo ji, jak jí je. Člověk je sám, kolem něj je ticho. Parašutismus si ji okamžitě získal, stal se její drogou. „Nedokážu přestat,“ krčí rameny sympatická žena a směje se.
Při pátém seskoku se padák neotevřel
Už při pátém seskoku, tedy dva měsíce od toho prvního, se jí padák neotevřel. Daniela Macichová první čtyři seskoky absolvovala na kulatém padáku na svém „domovském“ letišti v Tlusticích u Hořovic. Poté se jí naskytla příležitost začít ve Středisku vrcholového sportu pro ženy v Příbrami. Navíc s možností přejít na křídlo.
„Byl to můj první seskok na křídle a první v Příbrami. Padák se vůbec neotevřel,“ líčí Daniela Macichová.
Nezpanikařila. I přesto, že měla v té době skutečně minimum zkušeností. „Hned jsem reagovala. Jsem za to ráda. Čas v tu chvíli běžel nějak pomaleji. Přišlo mi to jasné, měla jsem to naučené. Odhodit hlavní padák a otevřít záložní,“ popisuje klidným hlasem.
Tato „nepříjemnost“ ji od parašutismu neodradila. Dnes má na kontě 3 700 seskoků.
„Od té doby se mi nic takového jako první den v Příbrami nestalo. Občas si říkám, že by se padák už mohl otevřít, že to trvá nějak dlouho, ale závažného se mi opravdu nestalo nic,“ říká Daniela Macichová.
Na letištích během léta tráví téměř každý víkend. Buď tréninkem, nebo na závodech. Těch absolvuje kolem desítky ročně. V minulosti se jí už podařilo obhájit titul mistryně republiky, na mistrovství světa skončila jednou na čtvrté příčce, nicméně čerstvého titulu mistryně Evropy si cení nejvíce.
„Porovnávám se s lidmi, kteří to mají jako zaměstnání. Mají třikrát i čtyřikrát víc seskoků než já,“ upozorňuje Macichová, která pracuje pro zubní laboratoř jako kurýrka, a přidává svůj „mistrovský“ výsledek. Z deseti seskoků pětkrát doskočila přímo do středu dané výseče. V těch zbývajících pěti se odchýlila od středového bodu o průměru dva centimetry součtem o pouhých osm centimetrů.
Vzhledem k tomu, že parašutismus má jen jako koníček, musí si veškeré náklady platit. Pořídit základní výbavu vyjde zhruba na 100 tisíc korun, poté se platí vždy za vyvezení letadlem. Do výšky 1 000 metrů se platí kolem 300 korun, s výškou cena roste. Kvůli své disciplíně skáče zpravidla z výšky kolem tisíce metrů.
Ráda by vyzkoušela basejumping
Padák si otevírá sama, volného pádu si „užívá“ jen pár vteřin. Pokud je příznivé počasí a chce opravdu trénovat, zvládne denně i osm seskoků.
Parašutisté se při trénincích sami upozorňují na případné chyby. „Je pravda, že já už jsem víceméně ve fázi, kdy se trénuju sama. Ale občas si pár dní seskoky natáčíme na video nebo si třeba i pozveme trenéra, aby nám k tomu něco řekl,“ přibližuje Macichová.
Nyní už se blíží závěr sezony a Macichová se těší, že si bude moci s kamarády zaskákat i takzvané fine jumpy. „To skáčeme z větší výšky a můžeme si trochu zablbnout. Rádi si vezmeme parťáka a pak třeba padáme v různých polohách. Skočíme po hlavě nebo do sedu,“ popisuje Daniela Macichová.
A má nějaký sen? „Ráda bych si někdy vyzkoušela basejumping,“ přiznává, že by ráda zkusila i adrenalinovou variantu parašutismu, při které se skokani vrhají z budov, televizních vysílačů, mostních oblouků nebo útesů a skal.
