66letý rtuťovitý chlapík, kterého nikdo znalý fotbalové Plzně neosloví jinak než "Čámrs". Někdejší hbité křídlo, rodilý Slovák a hlavně věrný fanoušek. "Bydlím na Lochotíně v Ledecké ulici. Z okna vidím krásně stadion ve Štruncových sadech i areál Škodovky, kde jsem pracoval skoro 40 let," líčí.
Povězte sám. Čím jste vlastně pro fotbalovou Viktorii?
Když před pár dny přišel brankář Marek Čech, hned jsem se šel podívat na trénink. A Pepík Čaloun mě Markovi představil se slovy: "Tohle je náš nejvěrnější fanoušek." Moc mě to potěšilo.
Klub má teď před sebou v Praze historický zápas. Budete nervózní?
Dostal jsem vstupenku přímo od trenéra Vrby. Když mi sehnal lístek právě on, vždycky jsme vyhráli. Raději bych byl, aby se hrálo v Plzni, jenže to bohužel nejde. Ale však my ty Pražáky naučíme fandit. Budou to nervy, ale věřím, že to zvládneme a půjdeme do Ligy mistrů.
Pořád máte slovenský dialekt. Kdy a jak jste se dostal do Plzně?
Pocházím z východního Slovenska. V roce 1962 jsem přišel pracovat do Škodovky. Na zaškolení pro Východoslovenské železárny. Už na Slovensku jsem hrával fotbal, pak jsem udělal přestup do Plzně. Ve stejné době, kdy sem přišli Franta Plass, Jiří Hop, klub se tehdy neúspěšně pokoušel získat Jirku Feureisla z Karlových Varů.
Dostal jste se do prvního týmu?
Byl jsem pravé křídlo, hrozně rychlé...(smích)
...takže jako Milan Petržela.
Jasně, také jsem mu říkal, že jsme stejní - desetkrát sám na branku a dva góly... Nastupoval jsem za béčko, za první tým mám odkopáno pár přáteláků. Protože jsem byl malej, na tréninku si do mě kopali Lopata, Beránek a další...
Nikdy jste se nechtěl vrátit domů na Slovensko?
Nechtěl, zalíbilo se mi tady. Ale když hrála Plzeň v Bardějově, v Michalovcích nebo v Košicích, pořád jsem s nimi jezdil, klidně vlakem. Tady v Plzni jsem bydlel na svobodárně v Zahradní ulici. S Frantou Sudíkem, Žalcem a dalšími, později tam byli třeba Hřebík, Berger, Uličný či Palička. Všichni jsou dodnes moji kamarádi, jsme v kontaktu. Zrovna teď jsem jim slíbil, že jim seženu knížku o stoleté historii Viktorie, která už je v tisku.
Co jsem slyšel, vám je tam věnovaná skoro celá kapitola.
Nechci to zveličovat. Ale pohybuju se tady pořád. Nesmím chybět na žádném zápase. A nelíbí se mi, jak v Plzni pískají rozhodčí. Pokaždé jim před zápasem dávám přednášku: "Pískejte tak pěkně, jaký fotbal Plzeň hraje!" Oni už mě znají, zasmějí se. I Pavel Vrba mi říká, děláš to dobře! Nechci pro Plzeň 20 procent, nám stačí pískat rovinu.
Dodnes jste svobodný. Nechtělo se vám založit rodinu?
Prostě to tak vyšlo. Měl jsem přítelkyni, rozešli jsme se. Teď mám jinou, jsem spokojený. Ví, že fotbal je celý můj život. Kdyby mi ho chtěla zakázat, bude to špatné.
Jak vznikla přezdívka Čámrs?
To jsme kdysi na svobodárně sledovali v televizi utkání Celtic - Rangers. A za Celtic hrál nějaký hráč se jménem Chambers. Já říkám: "Ten Čámrs hraje výborně!" Od té doby mi tak začal říkat Franta Sudík a už mi to zůstalo (úsměv).
Máte pocit, že si vás i současní hráči Viktorie váží?
Podívejte, téměř celému prvnímu mančaftu dělám kroniku (ukazuje fotografii). Vystřihuju články, nalepuju fotky do speciálních sešitů. S výjimkou Limberského a Jiráčka. Těm to dělají maminky.
Proslavil jste se i tím, že jste na Slovensku vyhledával bývalé fotbalisty, kteří působili v Plzni.
Pocházím z Drienovské Nové Vsi, to je dědina mezi Košicemi a Prešovem. Jezdím na Slovensko pravidelně, mám tam dvě sestry a bratra. A několikrát jsem se pokusil najít bývalé hráče Plzně.
To se vám povedlo.
Přesně tak. Žijí, jediný Jozef Janiga před pár lety bohužel zemřel. Jinak jsem byl při hledání úspěšný – Štefan Tóth, Ludvík Ivan, Franta Sohan, Jozef Bakič, v Žilině jsem navštívil Miroslava Turianika. A vypátral jsem i Jána Jozefoviče.
Jak jste je dokázal zkontaktovat?
Různě. Zrovna u Janigy jsem si připadal jako v pořadu Pošta pro tebe. V seznamu jich bylo asi osm, na třetí pokus se mi ozvala paní a říká: "Já jsem jeho manželka."
Hlásili se stále k Plzni?
Pan Šádek i předtím pan Kořínek mi pro ně vždycky připravili suvenýry. Vezl jsem vlajky, zpravodaje a další věci. Všichni dodnes Viktorku sledují. Divil byste se, jak hodně. A třeba Honza Jozefovič dělal trenéru Vrbovi asistenta při jeho prvním angažmá na Slovensku, v Púchově. Marek Čech se mě teď pro změnu ptal, kde je Šinglár, se kterým působil v Liberci. Je v Košicích, které nyní financuje podnikatel, nějaký Podolák. Další shoda okolností. Jeho tatínek pracoval tady v Plzni, znal jsem ho.
Teď zpět do současnosti. Byl jste před týdnem v Kodani na prvním utkání o Ligu mistrů?
Nebyl, díval jsem se doma na televizi. A sousedku, starší paní, jsem třikrát vzbudil, když jsem řval radostí po našich gólech. Prožíval jsem to neskutečně. A fanoušci povzbuzovali parádně.
Když jsme u televize. Když jsem před lety pracoval v regionální redakci, vždycky jste se dokázal postavit při rozhovorech do záběru kamery. To jste takový herec?
Kdepak! Ale mám všechny ty pořady nahrané na VHS kazetách. Když si to dnes pustím, je to krásná vzpomínka. Jednou jsem se tam montoval, redaktor České televize záběr zastavil a řekl, že musím pryč. Péťa Uličný, který tady tehdy trénoval, řekl: Nic takového! Pojď sem,musíme být v záběru spolu! (smích).
Teď už jste usedlejší?
Kdepak. Nedávno si Česká televize postavila kameru na tribunu. Ptám se , co to je? Prý ofsajdová kamera. Povídám: To nevadí, ale až bude konec, chci zamávat na Slovensko dědovi (švagrův otec, kterému tak říká), je mu 93 let a sleduje všechny fotbaly Plzně. Paní mě zabrala asi na pět vteřin. Děda to viděl!
