Student fakulty aplikovaných věd snížil téměř o třetinu dosavadní rekord registrovaný pelhřimovskou agenturou Dobrý den.
K dálkovým pochodům dříve netíhl. Zlomový byl loňský rok, kdy poprvé přešel republiku. Kromě nejzápadnějšího a nejvýchodnějšího bodu si tehdy přidal i ten nejjižnější, 1200 kilometrů zdolal za 29 dní. Zhruba polovinu cesty s ním šel některý z kamarádů.
Na letošní výpravu už se vydal sám. „Člověk má větší volnost. Zastaví, kde chce. Spí, kde chce. Jí, když chce,“ myslí si dvacetiletý Martin Kopřiva.
Čím ale zaměstnat hlavu? Hudbu při chůzi Martin neposlouchal, chtěl, aby mu baterka vydržela v mobilu co nejdéle. Kvůli rekordu potřeboval průběžně hlásit polohu a nesl s sebou několik externích zdrojů.
Věděl, že chce-li svůj plán dodržet, bylo by dobré vyrážet na cestu co nejdřív. Svítá v pět, ideální by tedy bylo vycházet hned poté.
„Ale skluz jsem měl hned od rána. Většinou jsem vycházel kolem sedmé. Pak jsem došel do nějaké vesnice, dal jsem si snídani a celé dopoledne hnal. Kolem čtvrté odpoledne přicházela krize, hlavně ze začátku,“ popisuje Martin Kopřiva.
Nejhorší bylo vydržet psychicky. „Ono když začínáte ráno s tím, že během 12 hodin vás čeká 50 kilometrů, není to úplně ono,“ přiznává Kopřiva.
A když dopoledne uteče, už se to lepší. Pomáhalo mu soustředit se na vzdálenosti k dalšímu rozcestníku.
„Když víte, že do dalšího vám zbývají tři kilometry, ubývá to,“ říká Martin Kopřiva. Nejméně ubývaly kilometry po silnici, zvlášť v horku.
Zdravotní obtíže se mu na cestě vyhýbaly, jen v poslední třetině ho trápil puchýř.
Převážně spal ve stanu, většinou mimo kempy. Na místo zpravidla dorazil kolem deváté hodiny večer, odeslal data o svém putování pelhřimovské agentuře, zavolal rodině a šel spát.
Posledních dvacet kilometrů cesty chtěl urazit v noci, věřil předpovědi, která slibovala příznivé počasí, jenže přišla bouřka. „Bylo to v horách a příjemné to nebylo. Raději jsem se vrátil,“ říká Kopřiva.
Jeho batoh vážil šestnáct kilogramů, jídlo si kupoval cestou. Rekordní vzdálenost ušel hned první den - přes šedesát kilometrů. A hned následující den ušel nejméně, osm kilometrů.
Během putování mu nabízeli lidé svezení, které ale odmítal, setkal se také s překvapivými reakcemi na jeho cestu. Někdo se jej ptal, zda při své cestě přes republiku končí v Košicích, někdo zase umístil nejzápadnější bod „někam za Prahu“.
Další cestu nyní Martin nechystá, od chůze si chvíli odpočine. „Sám teď nikam jít nechci. Kdyby nás ale bylo víc, možná bych souhlasil,“ zamýšlí se Plzeňan, jehož jméno už bude brzy figurovat v české knize rekordů. Objeví se tam poté, co bude jeho rekord oficiálně uznán, což už by měla být formalita.
