Rampouchy, které jsou u Salky k vidění, se tvarem i velikostí liší podle průběhu zimy. Starostka Pasečnice Marie Svobodová potvrdila, že uvedla, že v hodně mrazivé zimě je Salka nádherná a je velmi oblíbeným cílem turistů.
Lenka Pivoňková z odboru životního prostředí Plzeňského kraje upřesnila, že Salka byla v roce 1990 vyhlášena přírodní památkou. Je podle ní významná, protože dokumentuje geologický vývoj oblasti.
Ledopád u štoly Salka |
„Území obklopuje bučina s příměsí smrku ztepilého,“ upřesnila Lenka Pivoňková. Salka o velikosti téměř půl hektaru je pozůstatkem těžby kyzové břidlice, která se používala v 17. století na výrobu kamence neboli síranu hlinitodraselného. Tato bezbarvá čirá krystalická látka se totiž hojně používala například v koželužnictví, barvířství, lékařství či potravinářství.
Kyzové břidlice byly zpracovávány loužením v kamencové huti, která stávala přibližně 500 metrů západně od štoly, a to v místech dnešní samoty Stará Huť. Podnik náležel královskému městu Domažlice.
První zmínky o huti se podle Pivoňkové objevují v roce 1765. V letech 1786 až 1787 zde pracoval jeden mistr s tovaryšem a dvěma dělníky. Těžba zanikla pravděpodobně na konci 18. století, kdy byl důl náhle zatopen spodní vodou. Podle nepodložených pověstí zde v přívalu podzemních vod zahynulo na 200 horníků.
Kyzové břidlice, jejichž hlavními součástmi jsou sulfidy - pyrit a pyrhotin, vytvářejí čočkovitá tělesa o průměru pět metrů a délce přes sto metrů. Při zvětrávání uvolňují kyselinu sírovou.
Svařený louh krystalizoval v dřevěných nádržích
Podle informací z odboru životního prostředí začínala výroba kamence tak, že se do nádrže nasypala zvětralá kyzová břidlice, poté se přidala voda a moč, která předtím podlehla rozkladu. Dělníci několikrát denně hmotu míchali s pomocí silných tyčí, po vyluhování se louh vypustil do necek. Vyluhovaná kyzová břidlice se potom nechávala na hromadách zvětrat a proces loužení se znovu opakoval.
Výluhy se shromažďovaly v okrouhlých nádržích. Odtud se pouštěly žlaby do olověných čtvercových pánví, kde se mírně vařily. Svařený louh se nechával usadit v nádržích, oddělil se od usazenin a znovu se vařil. Po svaření se nechal vykrystalizovat v dřevěných nádržích zakopaných do země.
Jak uvádí diplomová práce Terezy Blahetové z Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, první zmínka o těžbě kamence v Čechách se datuje do roku 1407, kdy se těžil jako roztok síranu hlinitého. První takový závod byl v Přílepech u Berouna, kde je černouhelná pánev. Sírany vznikaly ze zvětralých břidlic prorostlých disulfidem železnatým.
„Výluhy se hromadily ve studních a sestávaly ze síranu hlinitého. Sírany železa tam byly ve velmi malém množství. Kamenec používali jircháři pro bělení kůží. Není známo, kdy se začalo s výrobou kamence za přidávání shnilé moči,“ uvádí Blahetová.
