Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Čím je zima mrazivější, tím je ledopád Salka na Domažlicku krásnější

  2:57aktualizováno  8:57
Od někdejší štoly Salka u Pasečnice, která se v zimě kvůli ledopádům stává oblíbeným cílem turistů, je to do Domažlic sedm kilometrů po zelené značce. Z blízkého Trhanova se turisté dostanou na místo po žluté. Letos zbývají poslední dny ke kochání, než slunce led úplně rozpustí.

Rampouchy, které jsou u Salky k vidění, se tvarem i velikostí liší podle průběhu zimy. Starostka Pasečnice Marie Svobodová potvrdila, že uvedla, že v hodně mrazivé zimě je Salka nádherná a je velmi oblíbeným cílem turistů.

Lenka Pivoňková z odboru životního prostředí Plzeňského kraje upřesnila, že Salka byla v roce 1990 vyhlášena přírodní památkou. Je podle ní významná, protože dokumentuje geologický vývoj oblasti.

Ledopád u štoly Salka

„Území obklopuje bučina s příměsí smrku ztepilého,“ upřesnila Lenka Pivoňková. Salka o velikosti téměř půl hektaru je pozůstatkem těžby kyzové břidlice, která se používala v 17. století na výrobu kamence neboli síranu hlinitodraselného. Tato bezbarvá čirá krystalická látka se totiž hojně používala například v koželužnictví, barvířství, lékařství či potravinářství.

Kyzové břidlice byly zpracovávány loužením v kamencové huti, která stávala přibližně 500 metrů západně od štoly, a to v místech dnešní samoty Stará Huť. Podnik náležel královskému městu Domažlice.

První zmínky o huti se podle Pivoňkové objevují v roce 1765. V letech 1786 až 1787 zde pracoval jeden mistr s tovaryšem a dvěma dělníky. Těžba zanikla pravděpodobně na konci 18. století, kdy byl důl náhle zatopen spodní vodou. Podle nepodložených pověstí zde v přívalu podzemních vod zahynulo na 200 horníků.

Kyzové břidlice, jejichž hlavními součástmi jsou sulfidy - pyrit a pyrhotin, vytvářejí čočkovitá tělesa o průměru pět metrů a délce přes sto metrů. Při zvětrávání uvolňují kyselinu sírovou.

Svařený louh krystalizoval v dřevěných nádržích

Podle informací z odboru životního prostředí začínala výroba kamence tak, že se do nádrže nasypala zvětralá kyzová břidlice, poté se přidala voda a moč, která předtím podlehla rozkladu. Dělníci několikrát denně hmotu míchali s pomocí silných tyčí, po vyluhování se louh vypustil do necek. Vyluhovaná kyzová břidlice se potom nechávala na hromadách zvětrat a proces loužení se znovu opakoval.

Výluhy se shromažďovaly v okrouhlých nádržích. Odtud se pouštěly žlaby do olověných čtvercových pánví, kde se mírně vařily. Svařený louh se nechával usadit v nádržích, oddělil se od usazenin a znovu se vařil. Po svaření se nechal vykrystalizovat v dřevěných nádržích zakopaných do země.

Jak uvádí diplomová práce Terezy Blahetové z Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, první zmínka o těžbě kamence v Čechách se datuje do roku 1407, kdy se těžil jako roztok síranu hlinitého. První takový závod byl v Přílepech u Berouna, kde je černouhelná pánev. Sírany vznikaly ze zvětralých břidlic prorostlých disulfidem železnatým.

„Výluhy se hromadily ve studních a sestávaly ze síranu hlinitého. Sírany železa tam byly ve velmi malém množství. Kamenec používali jircháři pro bělení kůží. Není známo, kdy se začalo s výrobou kamence za přidávání shnilé moči,“ uvádí Blahetová.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.