Rodák ze Železné Rudy během posledních let dělí svůj čas mezi lesy Národního parku Šumava, odkud tahá dřevo, a jízdu kočárem, do kterého se vejde až šestnáct lidí.
Letos se také zapojil do projektu partnerský kočí národního parku. Ten poskytl zájemcům průvodcovské školení a pomáhá jim s reklamou.
Podle Radka Ipsera to na uživení úplně není, jedná se spíš o přivýdělek. „Tady je totiž sezona v červenci a srpnu, maximálně o víkendech v září, když je počasí. Vydělám si stejně jako v lese, jen s tím rozdílem, že si koně více odpočinou a já mám dobrý pocit z toho, že zviditelňuji Železnou Rudu,“ říká Ipser, který spočítal, že za sezonu sveze v průměru 450 až 500 lidí. Výsledkem je, že kočár už má z výdělku splacený.
Polovinu objednávek prý Radek Ipser přijímá po telefonu, zbytek lidí nabere cestou. „Ze zkušenosti ale vím, že když přijedu s prázdným kočárem na jezero, moc lidí většinou neseženu. Asi si říkají, on je drahý, jak to v Česku chodí. Když je v kočáru hodně lidí, tak zájemce naopak odmítám,“ líčí Ipser a podotýká, že tak levně, jako u něj, se lidé jinde nesvezou.
Srovnává ceny například s projížďkami po Mariánských Lázních či po Praze.
„Dvě děti a dva dospělí zaplatí za cestu na jezero a zpět 600 korun a to jsou hodinu a půl v kočáru. Když jede dospělý jen na jezero nebo jen zpět, zaplatí 160 korun a dítě polovinu. Děti do tří let vozím zadarmo, dospělý za cestu tam a zpět zaplatí 200 korun. Je to i s přestávkou u jezera,“ říká Ipser.
Lidé, kteří přijíždějí z celé republiky, se ho prý při projížďkách nejčastěji ptají na kůrovce. „Nedivím se jim, protože když se dívají na televizi, jeden odborník řekne, že se stromy napadené kůrovcem v Národním parku Šumava mají kácet, druhý řekne, že se kácet nemají, lidé jsou pak zmatení a nevědí, kde je pravda,“ líčí podnikatel.
Hodně otázek se prý týká i koní a o těch vypráví Radek Ipser s láskou. „Lidé se mě nejčastěji ptají, kterého koně mám nejraději, tak odpovídám, že mám rád všechny stejně. Protože kdybych dal jednomu větší lásku než druhému, on to vycítí, je to, jako když máte čtyři děti,“ vypráví Ipser, který má ve stáji dvě kobylky plemene Norik, jednu plemene Českomoravský Belgik a jednoho Slezského Norika.
Přeorientovat koně z tahání dřeva na ježdění s kočárem prý problém nebyl. „Učím je postupně, jako když se učí pracovat v lese. Je to jako s lidmi, některý kůň umí dovednost za tři měsíce, některý za rok, někdo je chytřejší, někdo pomalejší, každý má svoji povahu, proto se nemůžu ke všem koním chovat stejně,“ vysvětlil dlouholetý koňák.
V kočáru jezdí i se svým synem a je prý často moc rád, že tam je, protože někteří turisté hodně riskují a je potřeba na ně dohlédnout kvůli bezpečnosti.
„Koně sice nekopou, ale může je štípnout vosa - a pak můžou kopnout. Mohou kvůli mouchám udělat úkrok do strany a tam někdy stojí paní v žabkách, která může mít po noze. Lidé někdy nechají vběhnout dvouleté dítě pod koně. Po sezoně jsem proto ani ne tak fyzicky, ale psychicky hodně unavený,“ řekl Radek Ipser.
